17.7.2015 Ondřej 'ondrous' Mokrý - 2 889 přečtení

Čtvrtkový Eindecker se vrací po sedmi letech a vypadá úplně... stejně.

"Jak budeme těm německým jednoplošníkům říkat?
Fokker zní anglicky divně, pojďme jim radši říkat eindecker."

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Název: Fokker E.II/E.III Profipack Edition
Měřítko: 1/48
Výrobce: Eduard
Kat. číslo: 8156

Úvod

Fokker Eindecker (tzn. jednoplošník) se stal jedním z přelomových typů Velké války, a to navzdory tomu, že výkony i ovladatelností za svými současníky spíše zaostával. Na výsluní slávy ho vynesl jediný technický prvek - byl vyzbrojen způsobem, který se pak na dlouhou dobu stal definitivním řešením pro jednomístné stíhačky.

V roce 1915 sice nebyly letecké souboje nad západní frontou na denním pořádku, ale bylo jasné, že ani jedna ze stran nemůže protivníkovým letounům dovolit beztrestný průzkum vlastních linií a zázemí. Díky tomu našla svou roli i kategorie letounů, pro kterou doposud přílišné uplatnění nebylo - tzv. scouty, jednomístné, lehké, rychlé a pohyblivé stroje. Jak moc nevhodné byly pro dosavadní úlohy letectva (pro průzkum chyběl druhý pár očí pozorovatele a pro bombardování potřebná nosnost), tak moc vyhovovaly požadavkům pro stíhání nepřátelských letadel.

Problémem zůstávala výzbroj, ideální by bylo umístit kulomet před kabinu, aby střílel přímo vpřed souběžně s osou letounu a zároveň byl v pohodlném dosahu pilota kvůli nabíjení a odstraňování případných zaseknutí. Mezi ústím kulometu a pomyslným cílem se však nacházela jedna podstatná překážka, a to vrtule. S prvním improvizovaným řešením přišli Francouzi na letounech Morane L a N, kdy byla vrtule opatřena ocelolitinovými deflektory odrážející kulky, které by vrtuli jinak zasáhly.

Primitivní ale účinné zařízení chtěli okopírovat i Němci poté, co se jim jeden stroj podařilo ukořistit, továrna Anthonyho Fokkera však přišla s výrazně pokročilejším řešením, tzv. synchronizátorem, který dával kulometu impuls k výstřelu ve chvíli, kdy se listy vrtule nenacházely před ústím kulometu. Tento princip, i když postupně samozřejmě zdokonalovaný, se udržel v konstrukci stíhacích letounů skoro po celou kariéru vrtulových stíhaček.

Pokud byste se chtěli o vývoji výzbroje stíhaček Velké války dozvědět více, máte možnost zde.

Anthony Fokker namontoval kulomet Parabellum společně se synchronizátorem na letoun A.III vlastní produkce (tovární označení bylo M5K) a nabídl takto vyzbrojený letoun německé armádě. První Eindeckery dorazily na frontu v létě 1915 pod označením E.I, ujali se jich letci z Fl.Abt. 62 Oswald Boelcke, Max Immelmann, Otto Parschau a Kurt Wintgens.

Netrvalo dlouho a ukázalo se, že kombinace lehkého pohyblivého letounu a synchronizovaného kulometu je pro spojenecké dvojmístné stroje smrtící. Až do konce roku 1915 Eindeckery ovládly nebe nad frontou, pro toto období se dokonce vžilo označení "Fokker Scourge" (volně přeloženo Fokkerův bič).

E.II/III byl vyvinut z původního E.I zástavbou silnějšího motoru (devítiválec Oberursel U.I nahradil sedmiválec Oberursel U.0), na rozdíl od E.I také nesl kulomet Maxim místo původního Parabellum. Přesné vymezení rozdílů mezi E.II a E.III by vyžadovalo samostatné pojednání, protože mnoho strojů v provedení E.II bylo zpětně přestavěno na E.III, takže při stavbě je klasicky nejlepší řídit se podle fotek konkrétního stroje (přičemž se zaměříme na to, zda daný stroj měl nádrž za kabinou, kompas na křídle a jaké bylo provedení bočních plechů za motorovým prstencem).

Na přelomu let 1915 a 1916 se spojencům podařilo dodat na frontu letouny, které byly sice vyzbrojeny nouzově (Nieuport 11 s kulometem nad horním křídlem nebo tlačné Airco D.H.2), ale Eindeckery v letových parametrech překonávaly, takže vzdušná převaha se opět přesunula na spojeneckou stranu. Další pokusy o zlepšení výkonů nevedly k úspěchu a kariéra Eindeckerů skončila typem E.IV, který se nijak významně neprosadil.

Náhled do krabice

Jedná se o reedici původní stavebnice z roku 2008, a to reedici v pravém slova smyslu, tedy zopakování 1:1. Zatímco na některých cizojazyčných fórech zaznívaly brblavé poznámky, že například dokonce i boxart je stejný, já osobně s tím problém nemám.

Eindecker je i přes dřívější datum výroby pěkná stavebnice a na jejím znovu vydání bez úprav nevidím nic špatného. Na druhou stranu, pokud by se stavebnice objevila například s brassinovým motorem a textilními pásy za mírně vyšší cenu, také bych na tom neviděl nic špatného. Co nejdřív to musím probrat se svým psychologem, jestli je tohle v pořádku...

V krabici s oranžovým proužkem označujícím Profipack edici najdeme 3 rámečky plastových dílů, jeden rámeček s čirými díly (pokud se tomu dá tak říct, je to štítek před kabinu na šťopce z čirého plastu), jednu planžetu nebarvených a jednu barvených leptů, dva archy obtisků, masky a návod. I přes rok výroby 2008 mají výlisky velmi dobrou kvalitu, najdou se sice stopy po dělicích rovinách, místy neostré detaily a podobné nešvary, ale nic, s čím by si průměrně schopný modelář neporadil, značnou část problémů s ostrostí detailů navíc řeší lepty.

Výlisky

Plastové díly jsou ze šedého dobře opracovatelného plastu a jsou rozděleny do 3 rámečků. V rámečcích A a B najdeme díly hlavních částí draku, tj. 2 páry křídel, díly trupu, dva kryty motoru, ocasní plochy a dvě varianty motoru (přičemž sedmiválec Oberursel U.0 pro stavbu nepoužijeme).

Na koncích křídel v rámečku B jsem našel přesazení forem, které by nemělo být těžké odstranit, jinak povrch křídel hodnotím velmi vysoko. Žebra jsou poměrně výrazná, což je správně - potah Eindeckerů nebyl na křídlech zpevněn klasickými plátěnými porty, ale byl přihřebíčkován tenkými laťkami. Po přejetí jednotlivých pásek nýtovacím kolečkem s malou roztečí bude výsledek přesvědčivý. Stejné zesílení na žebrech je bohužel naznačeno i na výškovkách, kde už to v pořádku není, zde se jednalo o plátno na trubkové kostře, proto bude potřeba reliéf přebrousit a zjemnit.

Konstrukce trupu je z vnější strany také naznačena vystupujícím reliéfem, který podle mě bude lepší odstranit kompletně - na trupu se projevovalo pouze lehké prověšení plátna a trubková konstrukce byla viditelná pouze v případě, kdy kolem ní začaly do plátna vzlínat provozní kapaliny (na fotkách dobře zdokumentovaný jev).

Proto bude lepší reliéf naznačení trubek obrousit (na horní straně trupu o něj stejně přijdeme tak jako tak při tmelení spoje polovin trupu), ponechat pouze spáru na přechodu plech/plátno a případné prosvítání konstrukce naznačit pomocí preshadingu. Na bocích trupu v místě kokpitu jsou nalisované drátěné výztuhy trubkové konstrukce. Jedinci, kteří jsou v práci se štětcem šikovnější než já, je možná budou schopni správně natřít, pro mě bude schůdnější cesta jejich odstranění a použití skutečných výpletů na trubkové konstrukci bočnic trupu.

Motorové plechy bude záhodno u okrajů ztenčit frézkou, jinak k nim nemám výhrad. Na hranách vrtulí jsou otřepy, na které by mělo stačit lehké přebroušení nebo seškrábnutí skalpelem. Unašeče na vrtulích by mohly být ostřejší, tento problém však řeší lepty, kterými právě unašeč nahradíme (o snadnějším barvení nemluvě).

Motory jsou vylisovány pěkně a bez kazů, žebrování válců by samozřejmě mohlo být ostřejší a hlubší. Nároční modeláři mohou sáhnout po odlévané náhradě od Vectoru (pokud se ji podaří sehnat, mně se to nepodařilo), v tom případě se ovšem musíme smířit s faktem, že cena motoru dosáhne poloviny ceny stavebnice. Na druhou stranu, občas si člověk musí udělat radost, že...

Stříkaný motor ze stavebnice máme doplnit leptanými zdvihátky ventilů a kabely zapalování, pokud bychom je ale použili bez úprav, bude dost rušivě vypadat jejich placatost. Buď je můžeme zakulatit silnější vrstvou surfu, nebo nahradit drátkem (já bych se klonil k druhé variantě).

Rámeček C obsahuje drobné díly určené do kokpitu, podvozek, hrazdu nad trup, ocasní ostruhu a další drobotinu. Na některých dílech je drobná dělicí rovina, kterou ale opět bude stačit lehce zbrousit, aniž bychom se museli bát ztráty kruhového průřezu.

Celkově je kokpit velmi slušně vybavený a po doplnění lepty (které navíc vyřeší mírně rozplizlé rytí na některých dílech) plně vyhovující. Pokud patříte mezi detailisty, pár míst pro vylepšení a doplnění se najde (doporučuji si ze stránek Wingnut Wings stáhnout návod k jejich dvaatřicetinovému Eindeckeru, obsahuje krásně zpracované rozkreslení kokpitu i dobové fotografie), nicméně ani bez dodatečných úprav zpracování kokpitu rozhodně neurazí.

Díl C16 patřící na zadní stranu motorové přepážky měl v mé stavebnici jednu z čtyř nožiček ohnutou, ale nemůžu vyloučit, že tohle je důsledkem mé neopatrné manipulace. Co se ale rozhodně nedá svést na moji nešikovnost, je zkroucený díl podvozku viz. foto. Nemám k dispozici jinou stavebnici na porovnání, takže nemůžu posoudit, jestli jsem jen měl smůlu. Každopádně tenhle díl bude vyžadovat péči.

Jak už jsem zmínil, čiré díly obsahují pouze větrný štítek, ten je krásně čirý a bez kazů, díky samostatnému uzavíratelnému pytlíčku nehrozí jeho poškrábání. Pěkně zpracované je i kování na spodní straně, tloušťka skla by mohla být menší, ale nepůsobí na první pohled rušivě.

Součástí stavebnice jsou i masky na vymaskování větrného štítku, chvályhodný počin! Pokud právě přemýšlíte nad tím, proč chybí masky na stříkání disků kol, odpověď zní - nejsou potřeba. Kola skládáme z pneumatik a disků vylisovaných zvlášť, takže nebude problém nabarvit je před slepením. Další palec nahoru.

Lepty

Planžeta nebarvených leptů nám poslouží k vylepšení interiéru i exteriéru, kvalita zpracování je výborná a využitelnost jednotlivých dílů také hodnotím vysoko (tedy až na již zmíněné diskutabilní lepty k motoru). Trošku zamyšlení si pravděpodobně vyžádají lepty znázorňující šití na spodní straně trupu. Na jednu stranu je pěkné, že zakryjí spáru po lepení polovin trupu, na druhou stranu budou vystupovat nad povrch a bude kolem nich potřeba tmelit, aby "zajely" do povrchu beze schodu. Velmi efektně budou vypadat leptané díly na kulometu (ať už perforovaný chladicí plášť na Maximu nebo leptané zaměřovací prvky na Schwarzlose).

Barvené lepty jsou určeny primárně pro kokpit, rastr sice mírně viditelný je, ale po přestříkání matným lakem by měl zmizet. Zdrojem nehasnoucích diskuzí jsou ramenní pásy, které jsou v leptech také zahrnuty, já sám jsem zatím nenašel jednoznačnou fotku, která by prokazovala, zda Eindeckery nosily jen pásy břišní, nebo i ramenní.

Návod

Návod odpovídá Eduardímu standardu, takže na první stránce nás čeká krátké představení historie typu v češtině a angličtině, přehled technických parametrů a bokorys kamuflážního schématu E.

Jednotlivé stavební kroky jsou rozkresleny velmi přehledně a logicky, provedou nás stavbou včetně barvení a použití leptů bez problémů. Součástí návodu jsou i doporučené odstíny Gunze H a C.

Kamuflážní schémata

Na výběr máme z 5 kamuflážních schémat (bohužel se mi nepodařilo sehnat původní návod od prvního vydání stavebnice z roku 2008, takže poznámka pro jistotu - nejsem si jistý, jestli kamuflážní schéma E bylo už v původní stavebnici, nebo jestli je přidáno nově. Jelikož ale rámečky obsahují kulomet Schwarzlose, který se objevuje pouze na tomto jediném z kamuflážních schémat, předpokládám to. Pokud bych se mýlil a kamufláž E je navíc, Eduardům se omlouvám za poznámku v prvním odstavci o opakování 1:1).

Obtiskové archy jsou dva, jeden obsahuje výsostné označení a popisky, druhý osobní insignie pilotů. Oba archy jsou vytištěny u Eduardu, krycí vrstva laku se zdá mírně silnější, naopak ostrost tisku a soutisk barev jsou výborné.

Všechna schémata zobrazují Eindeckery v barvě lakovaného plátna, což byla dlouho zažitá domněnka, která se však v posledních letech opět stává předmětem debat. Podle novějších výzkumů je možné, že plátno na Fokkerech mohlo být i barvené (pravděpodobně šedozelené). Bližší informace najdete například i v již zmiňovaném návodu Wingnut Wings.

• Schéma A: Fokker E.II 68/15 Lt. Brückmanna s černobílými insigniemi z konce roku 1915
  
  

  
  
• Schéma B: Fokker E.II 69/15 Lt. von Crailsheima se žluto-černo-bílým pruhem na trupu, pravděpodobně v tomto letounu Kurt von Crailsheim při nouzovém přistání utrpěl zranění, kterým následně podlehl.
  
  

  
  
• Schéma C: Fokker E.II neznámého sériového čísla, se kterým na počátku roku 1916 létal u KEK Habsheim (Kampfeinsitzerkommando) Vzfw. Ernst Udet. Červeno-černo-bílé pruhy německé trikolory na trupu jsou diskutabilní, podle jiných zdrojů by se mohlo jednat o kombinaci modrá - bílá - modrá.
  
  

  
  
• Schéma D: Fokker E.III neznámého sériového čísla německého esa z východní fronty Leopolda Anslingera (10 v., všechna na východní frontě). Toto schéma bude ideální pro milovníky patiny, tento stroj totiž patřil mezi skutečné veterány (létal přinejmenším až do srpna 1916), což se projevilo i na jeho opotřebení.
  
  

  
  
• Schéma E: Nejúspěšnější ze 14 Eindeckerů používaných rakousko-uherským k. u. k. letectvem, na stroji s imatrikulací 03.42 bylo dosaženo 6 sestřelů.
  
  

  
  

Závěr

Fokkery E.II/E.III rozhodně mají významné místo v historii letectví, díky stavebnici Eduard mají možnost mít tento stroj ve sbírce i středně pokročilí stavitelé. Kdo bude chtít, může se vyřádit na vylepšeních, ale i model čistě z krabičky rozhodně neudělá ostudu.

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Redakce ModelWebu děkuje firmě Eduard za poskytnutí vzorku pro recenzi.

Rubrika Eduard, Letadla - 1:48, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.