18.3.2015 Ondřej 'ondrous' Mokrý - 2 034 přečtení

"Já vám jasně říkám, že dvě křídla jsou prostě málo." - Reinhold Platz, 1917.

Chmelnice pro začátečníky

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Název: Fokker Dr.I Weekend Edition
Měřítko: 1/48
Výrobce: Eduard
Kat. číslo: 8492

Úvod

Fokker Dr.I si společně s typy jako Boeing 747 nebo Spitfire troufnu zařadit mezi stroje, u kterých označení "ikonické" není přehnané I mezi lidmi, kteří o Velké válce neví v podstatě nic, bychom našli jen málo těch, kteří alespoň jednou v životě nezahlédli červený trojplošník Rudého barona.Ze společnosti Boeingu 747 a Spitfiru však Fokker vybočuje – jeho proslulost zdaleka není úměrná počtu vyrobených kusů, v letech 1917 až 1918 jich bylo vyrobeno pouze 320, což je oproti mnohem méně známým Albatrosům zanedbatelné množství.

Historie typu

Vývoj Dreideckeru začal díky tzv. "trojplošníkové horečce" vyvolané na německé straně v dubnu 1917, kdy Britové nasadili na frontě Sopwith Triplane (u tohoto stroje byla trojplošná konfigurace motivována snahou o zmenšení hloubky křídla a tím zlepšením pilota vpřed vzhůru), který německé Albatrosy D.III překonával v obratnosti (to dokázal už dvojplošný Sopwith Pup), ale hlavně ve stoupavosti díky velkému vztlaku poskytovanému trojicí křídel.

U německých pilotů si Sopwithovy trojplošníky získaly značný respekt, takže netrvalo dlouho a německá armáda zadala vývoj trojplošníku několika německým továrnám. Bojového nasazení a sériové výroby se nakonec dočkaly pouze dva typy, z nichž jedním byl právě Fokker Dr.I.

Konstruktér Reinhold Platz v koncepci letounu zúročil zkušenosti získané při spolupráci s týmem Huga Junkerse (ne, není to shoda jmen, je to stejný Junkers) při vývoji celokovových letounů, kdy byla použita křídla s tlustým profilem. To byl zcela odlišný přístup od ostatních letounů té doby, které měly nosné plochy s velmi tenkými průřezy. Díky použití tlustého profilu bylo možné zkonstruovat křídlo se skříňovým nosníkem, který oproti běžným nosníkům poskytoval takovou pevnost, že nebyly nutné mezikřídelní lankové výztuhy, což výrazně zredukovalo odpor vzduchu, nový profil křídla také poskytoval lepší vztlak.

Prvním prototypem byl Fokker V.4, který se finálnímu Eindeckeru v hlavních rysech velmi podobal, měl ale menší rozpětí a mezi křídly nebyly žádné vzpěry. Přes další prototyp V.5 (křidélka a výškovky byly vybaveny rohovým vyvážením pro ulehčení ovládání) dospěl vývoj k Fokkeru F.I, v podstatě hotovému Dreideckeru, jehož dva exempláře byly koncem srpna 1917 přiděleny k JG1 Manfredu von Richthofen a Werneru Vossovi, dvěma předním německým esům, k otestování ve frontovém nasazení, první sériové Dr.I začaly na frontu přicházet v říjnu 1917.

První souboje ukázaly, že Dreidecker disponuje skvělou stoupavostí a obratností (díky velké rezervě vztlaku se dokázal otočit doslova na pětníku). Kvůli pohonu v té době již zastaralým rotačním motorem o výkonu 110 kW a zvětšenému čelnímu odporu trojplošné konfigurace však nedostačoval rychlostí (max. rychlost byla 166 km/h, bristké S.E.5a létaly přes 200 km/h), takže pokud protivník nechtěl přijmout boj, mohl Fokkeru jednoduše uletět. Než však britští piloti našli proti Dreideckerům vhodnou taktiku, slavily tyto stroje úspěchy. V roce 1918 již však bylo zřejmé, že obratné, ale pomalé trojplošníky už nestačí, a začaly být nahrazovány modernějšími Fokkery D.VII.

Náhled do krabice

Díly jsou rozděleny do tří rámečků a i přes svůj pokročilý věk mají velmi dobrou kvalitu. Oceňuji hezký povrch, krásně znázorněné prověšení plátna na křídlech i příkladně tenké odtokové hrany.Při prohlížení port na křídlech a motoru jsem se neubránil srovnání s Eduardí novinkou Siemens D.III – v obou ohledech z mého pohledu Dreidecker vyhrává na plné čáře. Velmi povedené je ztvárnění motorového krytu, kde výrobce dobře vystihl poměrně komplikovaný tvar.

Jelikož se jedná o weekendovou edici, lepty bychom v krabici hledali marně. U kulometů bych asi o použití leptů zapřemýšlel, protože právě na Dreideckeru jsou krásně vidět.

Konstrukce dílů je dobře promyšlená, takže při postupu podle návodu nebude problém s udržením geometrie. Toto je jeden z důvodů, proč bych se nezdráhal doporučit tuto stavebnici člověku, který s chmelnicemi nemá žádnou zkušenost a chtěl by si nějaký letoun z Velké války postavit. Dalším důvodem jsou výplety, které jsou na Dreidecker vyloženě minimalistické.

Při prohlídce dílů a procházení návodu jsem narazil na 4 úskalí, která bych chtěl zmínit:

• podle návodu máme dát do kokpitu koženou brašnu, ta se ale vyskytuje pouze na replikách a bojové stroje ji neměly
• na spodní straně osy podvozku je spára se znázorněnými sponami, která ale na originálu nebyla, spodní strana byla hladká (ale odstranění nebude problém). Překvapilo mě, že v kamuflážních schématech v návodu je spodní strana nakreslena správně jako hladká.
• okénko na baldachýnu horního křídla by mělo být umístěno více v předu, ne v polovině hloubky křídla. Jednalo se o průhled na nosník křídla a razítko inspektora výstupní kontroly
  
  

  
  
• opatrnost bude potřeba při usazování podvozku, tady doporučuji zapustit do podvozkových noh kolíčky a na modelu předvrtat otvory, jinak by se podvozkové vzpěry lepily na tupo. Na původní stavebnici totiž spodek trupu za motorem kryl lept zobrazující plechový panel, na kterém byly i otvory určené pro usazení podvozku. Tento lept se ve weekendové edici nenachází (i když v návodu zobrazený je), takže si musíme pomoci jinak.

Není bez zajímavosti, že v rámečcích najdeme alternativní křidélka a VOP, takže případní zájemci si mohou místro Dr.I postavit jeden ze dvou prototypů F.I.

Návod nám v češtině a angličtině poskytne krátký popis historie typu, následuje rozstřel dílů v rámečcích a stavební kroky. Stavební postup vypadá přehledně a měl by nás provést stavbou bez problémů, bohužel nám neporadí, kterou ze dvou alternativních vrtulí použít. Poslední 3 stránky jsou barevné a zobrazují dvě kamuflážní schémata – celočervený 425/17 Manfreda von Richthofen od Jasta 11 a stroj 213/17 Fritze Kempfa od Jasta 2 s černobílými insigniemi, písmenem K na bocích trupu, nápisem KEMPF na horním křídle a hovorovou otázkou "kennscht mi noch?" (v překladu "pamatuješ si na mě?" na prostředních křídlech. Kdo si chce zaexperimentovat, může si na letounu Fritze Kempfa vyzkoušet tvorbu stírané kamufláže typické pro Fokkerovu továrnu, rozbíječi plochy se naopak mohou vyřádit na celočerveném stroji Rudého barona. K odstínu červené v návodu nemám moc důvěry, osobně mi přijde hodně jasná.

Jako bonus najdeme ve stavebnici poutací pásy z produkce HGW vyrobené z mikrotextilie. Zpracované jsou velmi hezky a vzhledu kokpitu rozhodně prospějí.

Obtisky mají přesný soutisk, nechybí popisky a logo výrobce na vrtuli, vrstva krycího laku se na pohled zdá dostatečně tenká. Podle zkušenosti s Eduardími obtisky dobře spolupracují s usazovacími vodičkami (já mám odzkoušeny Gunze Mr. Setter a Softer stejně jako vodičky Agama).

Závěr

Troufnu si tvrdit, že Dreidecker se za víkend opravdu "zbouchat" dá a ve vitrínce se rozhodně neztratí. Díky dobré kvalitě stavebnice a absenci výpletů je to ideální kandidát na první chmelnici.

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Redakce ModelWebu děkuje firmě Eduard za poskytnutí vzorku pro recenzi.

Rubrika Eduard, Letadla - 1:48, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.