31.5.2013 Patrik 'Pojistovak' Pecha - 7 053 přečtení

image description

V únoru loňského roku vydal Eduard svého prvního čtvrtkového Emila. A po nějaké době pokračuje v řadě typem Bf-109E-4.

Další Emil z Eduardí dílny

Patrik „Pojišťovák“ Pěcha

Model:Bf 109E-4 Eduard ProfiPack 1/48
Výrobce: Eduard - Model Accessories s.r.o.
Materiál: Plast
Měřítko: 1/48
Katalogové číslo: 8263

image description

Úvod

Bf 109E-4 není prvním Eduardím emilem v měřítku 1/48. Tuto čest měl být model Bf 109E-1, kterému se ModelWeb již podrobně věnoval.

Fotografie zkušebních výlisků si můžete prohlédnout v tématu 1/48 Bf 109E-1, aneb nová čtvrtka od Eduardu. Krátce po tomto představení Petr zahájil také stavbu. Tu pojal čistě jako stavební a můžete jí najít na ModelFóru v tématu Bf 109E-1 (1/48, Eduard), aneb malá noční můra.

Stavebnice

Stavebnice řady ProfiPack obsahuje čtyři rámečky z olivového plastu plus jeden rámeček čirých dílů. Dále pak dekály pro pět verzí, masky, dvě planžety leptů a klasický A4ový plnobarevný návod.

Výlisky

Výlisky nemá smysl moc popisovat. Petr "Chmell" Chmelík je nafotil skvěle (můžete je taky najít v souhrné recenzi zde). Takže, jen pár fotografií detailů.

Tento model se liší pouze rámečkem s křídly a také rámečkem s čirými díly.

Kamufláž a obtisky

A. W.Nr. 5587, Ofw. Fritz Beeck, 6./JG 51, Wissant, Francie – srpen 1940

Jednoduše, leč velmi působivě byl zbarven stroj, se kterým krátce po poledni 24. 8. 1940 nouzově přistál jeho pilot Ofw. Fritz Beeck poblíž East Langdonu. Byl to v ten den jeho druhý doprovod bombardérů nad Anglii, když došlo k souboji se stíhači RAF, při němž byl „žluté 10“ poškozen motor. Po nevyhnutelném nouzovém přistání upadl pilot do zajetí, letoun v relativně velmi dobrém stavu byl brzy značně poškozen „vandaly“ z řad britského obyvatelstva a spojeneckých vojáků, dříve, než mohl být prozkoumán experty RAF.

Světle modré boky trupu ve schématu 02/71/65 byly překryty skvrnami vrchních kamuflážních barev. Žluté identifikační doplňky, typické pro polovinu srpna 1940, sestávaly ze žlutých konců křídla a vodorovných ocasních ploch a žluté výseče na vrcholu směrovky. Protože šlo o letoun 6. Staffel, také taktické číslo a pozadí emblému II./JG 51 „Gott strafe England“ byly žluté. Tři symboly vítězství na kýlovce zleva byly namalovány bílou barvou. Nelze vyloučit, že se opakovaly také zprava, zde však nejsou dokumentovány.

Vrtulový kužel, jako u většiny Bf 109E tohoto období, byl zbarven barvou RLM70 a bílou barvou, v tomto případě jej uvedené barvy dělily téměř na dvě poloviny.

B. W.Nr. 5344, Maj. Helmut Wick, Geschwaderkommodore JG 2, Beaumont, Franc e - listopad 1940

Vzhled Messerschmittu W.Nr. 5344 prošel za dobu, kdy s ním létal Maj. Helmut Wick, mnoha úpravami kamufláže i taktického označení. Ty zrcadlily nejen Wickův funkční vzestup od velitele Staffel, přes velení Gruppe, až k veliteli JG 2 a jeho bojové úspěchy, ale i vývoj kamufláží a taktických doplňků Luftwaffe ve druhé polovině roku 1940. Naše vyobrazení ukazuje stroj v jeho poslední podobě, kdy na něm Maj. Wick (v pozici nejúspěšnějšího stíhacího esa Luftwaffe) zahynul po souboji se Spitfiry dne 28. 11. 1940.

Letoun nesl standardní kamufláž 02/71/65. Světle modré boky trupu byly ztmaveny velmi jemnými skvrnami barvou RLM 71, tupovanými plochým štětcem. Ještě jemněji byla upravena žlutá směrovka. Ta, spolu se žlutou přídí, patří k pozdějším úpravám zbarvení. Na trupu je v toto období patrné zatření „dvojitého klínu“ velitele Gruppe.

Kromě taktických označení letoun nesl i emblém JG 2 pod kabinou a na přídi znak původní Wickovy 3. Staffel. Pilotùv osobní emblém – letící ledňáček byl z části přestříkán markingem Kommodora, přes který byl domalován bílý obrys zakryté části ledňáčka. V posledním období měl stroj odmontováno pancéřování čelního štítku, ačkoli v době, kdy Wick velel I./JG 2, stroj toto pancéřování nesl.

Jednou ze zvláštností mnoha „Emilů“ od JG 2, včetně Wickova 5344, byly úpravy výsostného označení na spodních plochách a bocích trupu. Trupové trámové kříže měly v případì tohoto stroje neobvykle zesílené černé rámování (na úkor bílé). U výsostného označení zespod křídla vzalo za své z části bílé i černé rámování tak, jak ukazuje naše rekonstrukce.

C. Lt. Josef Eberle, 9./JG 54, Nizozemí – srpen 1940

Velmi zajímavou kamufláž vytvořili v létě 1940 příslušníci pozemního personálu JG 54 u mnoha svých strojů, když ve snaze ztmavit světle modré boky trupů jejich Bf 109E nastříkali svislé až diagonální pruhy barvou RLM 71. Základní kamufláž byla standardem 02/71/65 s barevnými doplňky rychlé identifikace.

Obdobně zbarvena byla také „Žlutá 13“, kterou 12. srpna 1940 dokázal Lt. Josef Eberle i přes svá zranění dotáhnout přes Kanál až k přistání na břicho ve Francii. Konce křídla a výškovky Eberleho stroje byly natříkány žlutou RLM 27, světlejší než RLM 04, která byla aplikována na vrtulovém kuželi, taktickém čísle a pozadí emblému III./JG54.

Nelze však vyloučit ani bílou variantu konců křídla a výškovky. Světle modrá RLM 65 zasahovala na náběžných hranách křídla až mírně do kamuflážního schématu horních ploch. Tento letoun bývá někdy chybně identifikován jako varianta E-3. Ačkoli v srpnu Lt. Eberle chapadlům Kanálu unikl, 9. října 1940 už tolik štěstí neměl a boj se stíhači RAF nad vlnami Kanálu se mu stal osudným.

D. W.Nr. 1480, Oblt. Franz von Werra, Gruppenadjutant II./JG 3, Wierre-au-Bois, Francie - září 1940

Tento Emil dopravil Franze von Werru jako první německé stíhací eso do britských rukou, když byl ráno 5. září 1940 v jeho kokpitu sestřelen nad hrabstvím Kent. Von Werra se stal známým svým útěkem z kanadského zajateckého tábora, kdy se dokázal přes půlku světa vrátit na německé území a dál bojově létat. To se mu stalo osudným, když se 25. října 1941 nevrátil z letu nad Kanálem. Von Werrův stroj je často zobrazován s bílým motorovým krytem. Důkladné studium fotografií a archivních podkladů však dokazuje, že na letounu nebyl. Bílou barvou byl ve skutečnosti novější, světlejší nátěr barvou RLM 65 – kryt zřejmì pocházel z jiného letounu.

Svislá ocasní plocha nese symboly von Werrových úspěchù – osm vzdušných vítězství a pět na zemi zničených letounů, na každé straně v trochu jiné podobě.

Spodní kamuflážní barva je na náběžné hraně křídla vytažena na jeho horní plochu.

E. W.Nr. 5819, Obstlt. Adolf Galland, Geschwaderkommodore JG 26, Audembert, Francie – prosinec 1940

Adolf Galland létal s tímto letounem na přelomu let 1940 / 1941. Tehdy velel nejprve III. Gruppe JG 26 a později celé Geschwader. Standardní kamuflážní schéma složené z barev RLM 71/02/65 je na bocích trupu ztmaveno skvrnami barev RLM 71 a 02. Štábní označení na trupu vyjadřuje funkční postavení pilota.

Gallandovy úspěchy jsou namalovány na směrovce. Podklad symbolů je v barvě RLM 65, žlutý nátěr dostala směrovka dodatečně. Jak však přibývaly sestřely, musel být zpětně rozšiřován barevný podklad natíráním čerstvé RLM 65. Postavička Mickey Mouse je Gallandovým osobním emblémem. Gallandùv letoun je unikátní experimentálním zabudováním teleskopického zaměřovače ZFR-4 do čelního štítku. Galland jej používal společně se standardním REVI, nikoliv však jako zaměřovač, nýbrž jako dalekohled pro rozpoznávání letadel.

Galland zastával po smrti Wernera Mölderse funkci generála stíhačů, proslul svými neshodami s Hermannem Göringem.

Na konci války založil slavnou JV 44 vyzbrojenou proudovými Me 262 a pestrými Fw 190 D. Jeho skóre čítá 104 sestřelů, dekorován byl Rytířským křížem s dubovou ratolestí, meči a brilianty.

Ve stavebnici jsou dva aršíky dekálů. Popisky a označení strojů. Dekály jsou vytištěny ostře a dostatečně kvalitně.

Návod

A4, křídový papír, barevný, přehledný. Na závěr přehled kamufláží a taky umístnění popisků. Pozitivní je, že se výrobce poučil z chyb prvního modelu a opravil dvě problematické místa. Konkrétně je upraven postup lepení výfuků - již ne na motor před uzavřením trupu, ale nově až po zavření obou polovin trupu.

Další změnou je výraznější upozornění na díly, které je třeba nelepit či ořezat při zavřeném krytu motoru.

Osobně považuji za malé negativum vypuštění české verze doplňkových informací k typu letadla a ke kamuflážím. Ty se sice dají stáhnou v české verzi návodu na internetu, ale pro mně, který anglinu louská velmi nedobře se návod nedá použít na mou oblíbenou noční seanci, kdy mám vše hotovo a jen si tak v tichu noci sedím, listuji návodem v duchu probírám stavbu a rozhoduji se jakou kamufláž model dostane. Prostě klid a relax na dobrou noc.-)

O předloze

Žádný jiný stroj německé Luftwaffe není výrazněji spojen s jejím vzestupem a pádem ve 2. světové válce, než stíhací Messerschmitt Bf 109. Letoun, který svou koncepcí výrazně předběhl dobu, ve které vznikal, se stal tahounem stíhacího letectva od prvních válečných konfliktů nacistického Německa, až do jeho
hořkého konce.

Historie letounu se začíná v období let 1934-35, kdy říšské ministerstvo letectví formulovalo specifikace zakázky na vývoj jednomotorové jednoplošné stíhačky. Projektu se zúčastnily firmy Arado, Heinkel, Focke-Wulf a Bayerische Flugzeugwerke. V poslední jmenované působil na postu technického ředitele profesor Willy Messerschmitt, jehož popularita se nesla na vlně úspěchu nedávno dokončeného kurýrního Bf 108. Jeho cílem bylo vytvořit letoun s co největším poměrem výkonu k celkové hmotnosti, velikosti a aerodynamickým vlastnostem. V průběhu následujících měsíců vzniklo několik prototypů, které sloužily zejména ke zkouškám a dalšímu vývoji. Letoun byl poměrně malý, oproti stávajícím zvyklostem relativně jemný, s revolučními konstrukčními prvky jako byla dolnokřídlá koncepce, použití zatahovacího podvozku, křídlo s velmi štíhlým profilem, pohyblivé sloty, vztlakové klapky, zbraně střílející osou vrtule, atd.

Dokonce uzavíratelný překryt kabiny nebo skořepinová konstrukce nebyly čtyři roky před začátkem 2. světové války tak obvyklým jevem, jak by se z dnešního pohledu mohlo zdát. Bf 109 byl již z počátku svého vývoje, i přes problémy s pohonnou jednotkou, velmi nadějným projektem. Problémy s pohonem vyřešila až zástavba motoru DB 601. Ten je spolu s pozdějším DB 605 neodmyslitelně spojen s úspěchy Bf 109. řadový invertní dvanáctiválec do V poháněl několik desítek tisíc vyprodukovaných „stodevítek“ ve více než 25 verzích a variantách. K prvnímu bojovému nasazení tří zkušebních kusů Bf 109 došlo za občanské války ve Španělsku, kam byly odeslány v prosinci 1936. Stroje z předsériové výroby měly především ukázat schopnosti letounu v moderní letecké válce.

Následně se do bojového nasazení u 2./J.88 Legion Condor začaly dostávat i sériové stroje varianty Bf 109B-1. Snaze Německa ukazovat svou leteckou sílu potenciálním protivníkům napomáhala i sportovní klání. Triumf letounů Bf 109 na leteckém mítinku v Curychu v létě 1937 byl doplněn o několik měsíců později ustanovením rychlostního rekordu 610.95 km/h. Ve velmi krátkých časových úsecích následovaly verze C, D a E. Přesto však doplňování nových strojů k bojovým útvarům nepokračovalo tempem, který by si velení mohlo přát. Ještě v srpnu roku 1938 tvořila výzbroj letouny Bf 109 méně než polovinu z 643 stíhačů první linie. Ovšem během následujících měsíců roku se tempo dodávek k bojovým útvarům zrychlilo. V okamžik přepadení Polska (kterého se však zúčastnilo jen o málo více než dvě sta Bf 109) tak Luftwaffe disponovala zajisté nejlepší stíhačkou, jaká byla v kontinentální Evropě vyrobena. S technickou i množstevní převahou tak stíhací část Luftwaffe absolvovala polskou kampaň, první obranu Fatherlandu, Blitzkrieg proti západu i bitvu o Francii.

S jednou nohou vykročenou přes Kanál La Manche zahájila Luftwaffe v letních měsících roku 1940 útoky na Británii. V tu dobu se mj. projevil jeden vážný nedostatek Bf 109 - nepřipravenost konstrukce stroje na nesení přídavné nádrže, která by zvýšila dolet letounu při doprovodu bombardérů nad Británii. Tato zdánlivá maličkost byla jedním z faktorů, které zapříčinily porážku Luftwaffe v Bitvě o Británii. Zkušenosti z bojů v r. 1940 napomohly při vývoji verze F, která se začala k bojovým útvarům dostávat během předjaří 1941. Elegance Bf 109 u „Friedricha“ dosáhla vrcholu.

Po bojích nad Kanálem a severní Francií, spíše již defenzivního charakteru, se Bf 109F zapojily i do útočných akcí, a to zejména při operaci Barbarossa na východě nebo v severní Africe. Do pozdějších úkolů Jagdwaffe ve druhé fázi války na východě i do obrany říše v letech 1943 - 1945 se zapojovaly především Bf 109 verze G a v posledních měsících války pak také verze K. Ačkoli na konci války bylo jasné, že koncepce letounu Bf 109 se po deseti letech služby dostala na hranici možností, po celou dobu své bojové činnosti dokázaly jednotlivé varianty držet krok se svými stíhacími protivníky. Kromě svého prioritního určení stíhacího letounu se Bf 109 objevily i v rolích stíhacíbombardovací, průzkumná, noční stíhací, palubní stíhací, cvičné nebo jako rammjäger.

Nebe se pro Bf 109 nezavřelo ani po skončení války. Několik strojů sloužilo až do roku 1949 ve Švýcarsku, mnohé létaly v balkánských zemích, v osvobozeném československu, a to jak v původní podobě s motory DB 605, tak v přestavěné variantě s motory Jumo 211. Zejména tyto stroje později tvořily základ letectva bránícího svobodu nově budovaného státu Izrael. Finsko zrušilo Bf 109 až v roce 1954 a Španělsko opustilo své HA-1109 a 1112 dokonce až v roce 1967.

A na závěr

Jako vždy, nelze než doporučit. Za cenu 550,-Kč získáme skvěle vybavenou a kvalitní stavebnici Emila.

S pozdravem "Buď kit",

Patrik "Pojišťovák" Pěcha - www.modelarovo.cz

Redakce ModelWebu děkuje firmě Eduard za vzorek k recenzi.

Rubrika Eduard, Letadla - 1:48, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.