1/32 AMC DH.2 od Wingnut Wings

21.10.2012 - 5 400 přečtení

dh2-box-art-mini

Pohled do krabičky AMC DH.2, jedné z říjnových novinek Wingnut Wings.

Miss 1916 se představuje.

Martin Pohl

Výrobce: Wingnut Wings
Název: AMC DH.2
Měřítko: 1:32
Katalogové číslo: 32028
Plastových dílů: 166
Leptaných dílů: 6
Obtiskových variant: 5

Úvod

Vůbec první let s neozbrojeným prototypem AMC DH.2 (Aicraft Manufacturing Company de Havilland 2) provedl jeho designér, Geoffrey de Havilland, 1. června 1915. Nedlouho poté byl stroj poslán na frontové zhodnocení do Francie, kde se ho Němcům po dvou týdnech podařilo sestřelit, a získat tak k nejnovějšímu britskému letounu přístup. Vývoj DH.2 i přes tuto ztrátu pokračoval a v listopadu 1915 začala jeho sériová výroba.

Ke konci roku 1915 rozhodlo velení RFC o sdružení jednomístných průzkumných strojů do bojových útvarů. První jednotkou tohoto ražení se stala 24. peruť, která svoje první letouny DH.2 obdržela v lednu 1916 a již v únoru se pod velením proslulého L.G. Hawkera VC, DSO přesunula na frontu do severní Francie. Později se k ní připojila ještě 29. a 32. peruť.

Než piloti sedlající DH.2 začali kolem sebe rozsévat zkázu a smrt, muselo uplynout ještě několik měsíců, po které se s tímto neobyčejně obratným strojem sžívali a během kterých se postupně odstraňovaly jeho dětské nemoci. Potíže byly hlavně s vrtošivými rotačními motory Monosoupape, plněním z gravitační nádrže na horním křídle a nestabilním držákem kulometu Lewis.

V červnu 1916 již nic nebránilo jejich efektivnímu využití proti „Fokker Scourge“, německé převaze ve vzduchu panující od poloviny roku 1915. Kromě DH.2 měl na jejím konečném potlačení velký podíl také dvousedadlový FE.2b a francouzský Nieuport 11. Když proto 1. července začala britská ofenzíva na Sommě, ve vzduchu už nikým neohroženě kralovaly stroje RFC.

Nad typem DH.2 se začala stahovat mračna koncem léta, kdy Němci zformovali první stíhací letku (Jagdstaffel), Jastu 2. V srpnu navíc začaly na frontovou linii proudit Albatrosy D.I, na jehož dva dopředně střílející kulomety neměli Britové odpověď. Třebaže ostřílení piloti DH.2 brzy zjistili, že svoje protivníky mohou alespoň vymanévrovat, vzdušné souboje se čím dál častěji hrály podle německých not a pod taktovkou Oswalda Boelckeho.

Definitivní konec DH.2 na evropském bojišti předznamenala smrt L.G. Hawkera VC, DSO 23. listopadu 1916, kdy v nerovném souboji podlehl německému stíhači M. von Richthofenovi. Britská jarní ofenzíva u Arrasu v dubnu 1917, při které byl výtečný výhled z DH.2 beze zbytku využit při postřelování pozemních jednotek nepřítele, byla už jen labutí písní této ukázky ostrovní vynalézavosti.

Kvalita stavebnice

  • Balení

Všechny rámečky, planžetka leptů, obtisky i návod jsou zataveny zvlášť a umístěny do poměrně tvrdé kartonové krabice odpovídající velikosti. Česká pošta ji pak vyzvala na souboj, ale po konečném zvonku u dveří se z vítězství v tomto zjevně vypjatém utkání radoval tým z Nového Zélandu, neboť obsah krabice vše přečkal bez větší újmy na zdraví.

  • Výlisky

Výlisky nejsou nijak deformované. Povrch křídel není absolutně hladký, ale bez broušení se v klidu obejdeme. Nikde nevidím žádné rýhy ani škrábance. Všechno je vylisováno čistě a ostře. Nic nechybí.

  • Vtoky (úchyty rámečku)

Přijde mi, že některé vtoky trochu zasahují do dílů, což bude vadit nejenom u křehkých partií letounu (vnitřní konstrukce gondoly, příhradový nosník ocasu, zdvihátka ventilů). Kromě toho jsou na můj vkus poměrně masivní.

  • Stopy po vyhazovačích

Mělké stopy po vyhazovačích jsou umísťovány tam, kde budou co možná nejméně překážet. Troufám si tvrdit, že modelář by se mohl obejít bez jejich jakéhokoliv vybrušování.

  • Otřepy

Obávám se, že tohle u nás tak otřepané slovíčko u protinožců moc neznají. Asi jediné, které stojí za řeč, jsou na vnitřní konstrukci gondoly.

  • Posunutá forma

Cože?

  • Stopy po dělicí rovině formy

Nepříliš výrazné stopy po dělicí rovině jsou vidět skoro na všech dílech. Někde vypadají tak jemné, že možná půjdou seškrábnout nehtem, zato jejich případné odstranění z křehkých dílů bude poněkud ožehavější.

  • Rytí

Klasické linky jsem na celém modelu našel jenom čtyři, a to na horním křídle. Všechny jsou v nejlepším pořádku – tedy ostré, jemné, stejnoměrné a čisté.

  • Propadliny

Když nepočítám chtěné prolisy u náběžných hran křídel, vidím propadliny jenom dvě. Jedna je ze strany krytu kompasu pro obtiskovou variantu D, druhá na rukojeti kulometu Lewis. Prosty jich jsou kořeny vrtulových listů, kde si dříve rády dávaly dostaveníčko.

  • Obtisky

Obtisky nemají chybu. Co jiného čekat od Cartografu?

Návod

Těžko mezi výrobci najít přehlednější, informativnější a přívětivěji vypadající návod než ten od Wingnut Wings.

Je žádoucí předem si vybrat jednu z obtiskových variant, neboť zohlednění jejich různorodé „konfigurace“ prostupuje doslova celým návodem.

Za relativní slabinu návodu lze považovat tabulku barev, která zahrnuje pouze odstíny od Tamiye, Humbrolu a Misterkitu. V rozporu je šedá barva gondol na bokorysech a v tabulce, kde je uvedena fotografiím bližší XF-66.

Plastové díly

  • Rámeček A

Na gondole výrobce pěkně znázornil propnutí plátna i šněrování, ale to jenom zvenku.
V případě přistání á la Rampa McKvák měly dolní podélníky tendence praskat v místě nad předními podvozkovými nohami. Pro snadnější kontrolu tam na obě strany gondoly přišly šněrovací inspekční otvory.

Mezi další veliké díly patří křehce vypadající příhradový nosník ocasu a čtyřlistá vrtule.

Dále tu mimo jiné najdeme gravitační nádrž, hned tři druhy vnějších držáků zásobníků do kulometu, různé přístrojové desky, proutěné sedadlo pilota, kulomet Lewis a další vnitřní vybavení kokpitu. Kde to šlo, tam výrobce poskytnul usazovací kolíky, což v případě gondoly bylo možné pouze vepředu. Zdá se ale, že obě její poloviny patřičně zpevní vnitřní konstrukce.

Horní kryt gondoly (A19) je bez velkých úprav hlavní palivové (A49) a olejové (A48) nádrže nesundatelný. Hlavní palivová nádrž byla volně zabalena do pytle, takže v případě zásahu nádrže by benzín po tomto pytli stékal do odtokové trubičky, kterou lze vidět na pravé přední podvozkové vzpěře (A20).

  • Rámeček B

Na rámečku B na první pohled zaujmou obě křídla, která jsou k němu přichycena mimo výztužné pásky, takže nehrozí jejich možné poškození. Kolem otvorů pro vzpěry vidíme naznačené dírky na výplety. Provedení výztužných pásků je výborné, stejně jako decentní prověšení plátna u náběžné hrany. Usazovací kolíky gravitační nádrže na horním křídle najdou uplatnění u speciální edice DH.2, která obtiskových variant nabídne dvojnásobek.

Potom tu máme kýlovku pevně spojenou se směrovkou a s ostruhou, dvoulistou vrtuli, která došla užití hlavně mimo západní frontu a množství nezaměnitelných mezikřídelních vzpěr se solidně vypadajícími kolíky. Na spodní straně podlahy kokpitu (B4) lze vidět inspekční otvor se zasunovací krytkou.

  • Rámeček C

Čiré díly zahrnují větrné štítky, skleněný pulsometr (indikoval míru proudění oleje do motoru) a ukazatel hladiny gravitační nádrže umístěné na horním křídle.

  • Rámeček D (2x)

Na rámečcích D se nachází kola, křidélka pro horní i dolní křídla, výškovky, zbylé mezikřídelní vzpěry a bubnové zásobníky do kulometu Lewis. Vnější plátěné kryty jsou na samostatném dílu, což usnadní jejich barvení.

Na DH.2 bylo použito celkem tří různých vratných mechanismů křidélek – nejprve pružné lano (obtiskové varianty A, B a D), pak pružina (var. C) a nakonec vyvažovací lanko, které se táhlo nad náběžnou hranou horních křídel (var. E).

Kladka D13 je bez prohloubení drážky na samé hranici použitelnosti – tím spíše, když bude mít za úkol vést hned dvě lanka.

  • Rámeček E

Na rámečku E se nachází detailní rotační devítiválec Gnome Monosoupape o výkonu 100 koňských sil. Správné slícování válců, které se lepí ze dvou polovin, zaručí dva usazovací kolíky. Zdvihátka ventilů (D9) jsou provedena poměrně detailně, stejně jako chladicí žebrování válců, i když to mi na první pohled přijde až moc nevýrazné. Jedna z fotografií postaveného modelu na stránkách Wingnut Wings moje obavy potvrzuje, jiná je vyvrací – základním předpokladem dobrého výsledku bude dostatečně naředěná barva a následný wash.

Na přední straně válců je potřeba seříznout zapalovací svíčky – totožný rámeček je přiložen i k Eindeckerům, které poháněl „obšlehnutý“ motor –, takže bude následovat obnova žebrování, které je na holém plastu pouhým okem vidět opravdu špatně.

Leptané díly

Miniaturní planžetka leptů zahrnuje hlavně upínací pásy pilota a dva pětinapínáky ovládacích lanek směrovky a ostruhy.

Obtisky

Bezchybně vytištěný obtiskový arch od Cartografu sdružuje dekály té které obtiskové varianty k sobě. U dělených kokard je naznačeno místo ohybu obtisku přes hranu křídla. Pro stroje 24. perutě tu najdeme jednu variantu jejich typicky „zubaté“ kamufláže gondoly.

Podle mých zkušeností se jedná o jedny z nejbezproblémovějších obtisků vůbec.

Obtiskové varianty

V květnu 1916 vydalo velitelství Royal Flying Corps (RFC) nařízení, aby gondoly všech letadel s tlačnou vrtulí byly opatřeny nátěrem v matně šedé barvě. Ve stejné době se na horních plochách křídel a ocasu začalo s aplikací PC10. Perutě sedlající DH.2 se této praxi začaly přizpůsobovat během června. 32. peruť, která se na frontě objevila až na konci května, měla na svých strojích PC10 už před odletem na frontu.

Zvyk tvořit kokardy na bocích gondol pochází z března 1916 a nátěr byl obvykle prováděn v polních podmínkách. Proto není divu, že se velikostí a umístěním liší letadlo od letadla – jak ostatně více než výmluvně dokazuje všech pět obtiskových variant.

Letouny v rámci každé letky 24. perutě měly barevně odlišené plátěné kryty kol – červené pro letku „A“, bílé pro letku „B“ a modré pro letku „C“. Podobné rozlišování převzala i 29. a 32. peruť.

  • A DH.2 5929, DM Tidmarsh (MC), A flight, 24 Sqn, April 1916 (7 victories)

David Mary Tidmarsh, pocházející z Irska, zaznamenal 2. dubna 1916 se svým DH.2 5924 vůbec první vítězství nově vzniklé 24. perutě. Během dvou měsíců si na své konto připsal další dva sestřely a byl mu udělen Military Cross (MC), britské vyznamenání za udatnost v boji.

21. dubna 1916 v letounu s označením 5929 jen o vlásek unikl smrti, když mu gondolou proletěl vadný protiletecký granát viz fotografie níže.

Štěstí se k němu otočilo zády o rok později, 11. dubna 1917, kdy ho v brzkých ranních hodinách sestřelil Űberkanone Kurt Wolff, pro kterého se jednalo o deváté z celkových 33 vítězství. D. M. Tidmarsh upadl do zajetí, v němž přečkal zbytek války.

Pokud se rozhodnete právě pro tuto obtiskovou variantu, podívejte se na stránky Wingnut Wings, kde se nachází oprava týkající se přístrojové desky (v manuálu krok č. 1 dole na straně 3).

  • B DH.2 6000, SE Cowan (MC & 2 bars), A flight, 24 Sqn, July 1916 (7 victories)

Sidney Edward Cowan byl členem 24. perutě od jejího založení v září 1915. Svůj střelecký účet otevřel 4. května 1916 a o měsíc později dosáhl druhého sestřelu, po kterém mu ale vysadil motor, a proto byl nucen přistát za nepřátelskou linií poblíž své oběti. Nakonec se mu ho podařilo znovu nahodit a bezpečně se vrátil zpátky.

Dne 29. června 1916 se jedinou obětí jeho DH.2 6000 stal Roland C.II. Na podzim téhož roku, kdy měl na svém kontě 7 sestřelů, se mu stala osudnou kolize nad Pas-de-Calais s jiným britským strojem.

Na bokorysu dobře viditelné mezikřídelní vzpěry vyvedené v jednoduchém dvoubarevném vzoru měly sloužit k rychlé identifikaci pilota. K této praxi se přistoupilo po rozšíření perutě z 12 na 18 letounů v červnu 1916, tedy těsně před v úvodu zmíněnou britskou ofenzívou na Sommě.

  • C DH.2 7849, HJ Payn, AC Bolton & N Brearley, A Flight, 29 Sqn, September 1916

Číselné označení stroje na gondole se zavedlo na konci léta 1916. Mezikřídelní vzpěry i gondola se tváří jako celošedé, což odpovídá návodu. Podobně jasno je i nad horními plochami křídel a ocasu, na kterých je aplikovaný PC10. Tento zelený ochranný nátěr měl zabránit ultrafialovým paprskům, aby škodily plátnu, a zároveň plnil i kamuflážní roli. Jeho odstín se liší podle poměru jednotlivých složek a době, po kterou byl vystaven živlům – na slunci postupně hnědne. Jedna z cest, jak ho znázornit na modelu, je vzít Olive Drab s Khaki a k nim přimíchat něco málo Dark Earth.

Rozpor panuje nad barvou výrobního čísla na směrovce – Windsock 48 udává šedá čísla s červeným a bílým stínováním, ve Wingnut Wings zvolili modrá čísla s bílým stínem. Protože v případě pochybností by modeláři nejspíše dali na výběr z obou možností, nemám o správnosti jejich rozhodnutí vážnějších pochyb.

  • D DH.2 7907, LP Aizlewood (MC), B flight, 32 Sqn, September 1916 (6 victories)

V DH.2 výrobního čísla 7907 Leslie Peech Aizlewood 9. září sám napadl formaci pěti nepřátelských letounů, aby vzápětí s jedním z nich kolidoval a jen tak tak unikl smrti. Military Cross, který mu byl udělen 20. října 1916, si vysloužil právě za tento let. Citaci raději přikládám v původním znění, aby nedošlo k její dezinterpretaci:

"Lt. (temp. Capt.) Leslie Peech Aizlewood, York and Lanc. R. and R.F.C. For conspicuous gallantry and skill. Seeing five hostile machines, he manoeuvred to get between them and their lines; then, diving on one of them, he reserved his fire till he was only twenty yards off. The hostile machine fell out of control, but he was so close to it that he collided with it, breaking his propeller and damaging his machine. Though it was barely controllable, he managed to get back to our lines."

Dne 10. února 1917 ho sestřelil Verner Voss, pro něhož se jednalo o šesté ze 48 vítězství. Po zotavení sloužil L. P. Aizlewood hlavně jako letecký instruktor. Konce války se ale nedožil, neboť 29. září 1918, během akrobatického letu pro instruktážní film, se mu ve výšce 1000 stop nad zemí zamotalo oblečení do řízení jeho „velbloudu“ a stroj následně spadnul do vývrtky, ze které už nebylo návratu.

  • E DH.2 A2540, N Middlebrook, A flight, 24 Sqn, October 1916

Ve Wingnut Wings došli vylučovací metodou k závěru, že několik jim dostupných fotografií ukořistěného stroje zachycují DH.2 A2540, v němž Normana Middlebrooka 10. října 1916 sestřelil Max Ritter von Müller z Boelckeovy Jasty 2 (viz. Úvod).

První zmínka o pohřešování N. Middlebrooka v týdeníku Flight je z 26.10.1916. Podruhé se tam objevuje 30.11.1916 poté, co poslal korespondenční lístek z německého zajetí, a proto hned 7.12.1916 následuje jeho přeřazení mezi válečné zajatce (POW).

O tom, že se dožil konce války, se můžeme dočíst 23.1.1919, kdy byl uveden mezi důstojníky navrátivšími se do Anglie.

Lícování nasucho

Potvrdila se domněnka, že poloviny gondoly zpevní vnitřní konstrukce. Dole v přední části gondoly vznikl znatelný schod a mezera. Všechno ostatní sedí ukázkově.

Závěr

Kladný dojem z celé stavebnice mně osobně trochu kazí vtoky zasahující do některých dílů – spolu s jejich odstraňováním a zabrušováním tedy dost možná zařve část přiléhajících detailů, nehledě na možnost ohnutí nebo prasknutí plastu.

V případě úspěšného vyštípnutí a začištění dílů to ovšem vypadá na přímočarou stavbu slavného britského průzkumníka – minimálně než na řadu přijde vyplétání…

Klady Zápory
Výlisky (kvalita plastu, ostré detaily, vesměs hladký povrch) Některé vtoky zasahují do dílů
Slušné lícování Křehký nosník ocasu, ostruha a další drobné díly
Bezkonkurenčně zpracovaný návod Poměrně nenápadné, ale všudypřítomné stopy po dělicí rovině formy
Smysl pro detail, věrnost předloze
Pestré obtiskové varianty
Obtisky od Cartografu

Související články na ModelWebu

Novinky Wingnut Wings na říjen 2012
Snímky testhotů od Wingnut Wings
Představení Wingnut Wings

Martin Pohl
Great War Aviation Junior Enthusiast

Redakce ModelWebu děkuje firmě Wingnut Wings za vzorek poskytnutý pro účely recenze.
Thanks to Wingnut Wings for the review kit.

Rubrika Letadla - 1:32, Letadla - Náhledy do krabiček, Wingnut Wings | 2 komentářů

Komentáře

2 odpovědí k článku “1/32 AMC DH.2 od Wingnut Wings”

  1. Jan Jezl napsal:

    Pokud ne nejlepší, tak jedna z nejlepších recenzí na MW

  2. Zdeněk Krčmář napsal:

    Souhlasím s Honzou, perfektně napsaná recenze, navíc velmi pěkného stroje a stavebnice.

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.