17.6.2011 Tomáš 'Raptor' Mařík - 6 894 přečtení

Firma R.V.Aircraft uvádí na trh rozsáhlou sadu výzbrojních setů pro moderní sovětská/ruská letadla v měřítku 1/72. V druhé části modelářům představíme sety protiletadlových řízených střel R-3S, R-3R, R-13M, R-13M1, R-23R, R-23T a R-60 a protizemní řízené střely Ch-23M, uváděné pod katalogovými čísly RVAC72001, RVAC72002, RVAC72003, RVAC72004, RVAC72005, RVAC72006 a RVAC72007.

Výzbrojní sety R.V.Aircraft (část druhá)

Tomáš Mařík

Rodinka R-x3x

Model: R-3S
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72003
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 16

Model: R-3R
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72002
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 16

Model: R-13M
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72004
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 24

Model: R-13M1
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72005
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 24

Historie rodiny raket R-x3x

V druhé polovině 50.let představovaly jediné protiletadlové řízené střely ve výzbroji VVS SSSR těžkopádné a nepříliš spolehlivé střely RS-1 a RS-2, které sice tvořily poměrně dobrou protiváhu soudobým západním protivzdušným řízeným střelám, ale ve výsledku šlo o neperspektivní výzbroj. Situaci změnil rok 1956 kdy se Američanům zdařil průlom v nové konstrukci naváděcí hlavice a do výzbroje amerického armádního i námořního letectva byla zavedena střela AIM-9B Sidewinder která více než rozdílem třídy překonávala dosavadní sovětské střely. Do SSSR se první informace o použití této zbraně dostaly spolu s fragmenty střel z Číny, které je "poskytli" taiwanští piloti operující tehdy s letouny F-86 dovyzbrojenými i dvojicí střel AIM-9B (byť vzhledem k jejich špatnému výcviku a nepříliš zázračné spolehlivosti prvních AIM-9B se jejich nasazení rozhodně nedalo počítat za úspěšné). Rozbor získaných částí střel ukázal jejich velmi perspektivní konstrukci a bohužel poukázal i na skutečnost, že dosavadní sovětské experimenty s IR naváděním se vydaly špatným směrem.

28.11.1958 bylo proto rozhodnuto, aby se konstrukční kancelář Vympel pokusila o vytvoření nikoli analogu, ale přímo kopie původní střely AIM-9B a to pod označením "Systém K-13". Nová střela, později označená jako R-3, byla vybavena IR naváděcí hlavicí IGS-59, optickým zapalovačem NOV-13K a raketovým motorem na tuhá paliva PRD-80 s dobou hoření 11 sekund. Tovární a vojskové zkoušky probíhaly na prototypech OKB Mikojan v březnu 1959 a to s nepříliš dobrými výsledky které záhy vedly i k úvahám o možném zrušení celého programu. Naštěstí se konstruktérům podařilo doslova na koleně vyřešit největší problémy, a tak při opakovaných střelbách v říjnu téhož roku začaly být výsledky uspokojivé, a střela následně prošla nejen továrními zkouškami na přelomu listopadu a prosince, ale i státními zkouškami v prosinci téhož roku, aby byla v únoru 1960 pod označením R-3 schválena pro sériovou výrobu. Jejím prvním nosičem se stal v témže roce do výzbroje VVS SSSR uvedený MiG-21F-13. Pro zatím ale nepříliš dobré parametry se střela dočkala jen velmi omezené výroby, přičemž ji v roce 1962 nahradila již masově produkovaná vylepšená varianta R-3S s motorem PRD-80A s delší dobou hoření (22s namísto původních 11s), a tudíž i podstatně delším doletem.

Protože však střely R-3 a R-3S byly závislé na dobré viditelnosti cíle a dobrých meteorologických podmínkách, bylo v témže roce rozhodnuto o zahájení práce na modifikované střele R-3R, která by byla vybavena poloaktivní radarovou naváděcí hlavicí a umožňovala napadání cílů i v noci a za zhoršených povětrnostních podmínek. Zrodila se tak prodloužená střela R-3R s poloaktivní radarovou naváděcí hlavicí PARG-13 a radiovým distančním zapalovačem Jastreb. Střela byla do výzbroje VVS SSSR zavedena v roce 1967 a SSSR se také stal jediným státem, který tuto modifikaci používal.

Největší nevýhoda, tedy nutnost na cíl zamířit celým letounem a omezené schopnosti použití střel v manévrovém boji, nakonec vedly v roce 1967 k vydání výnosu o zahájení prací na nové modifikaci střely R-3S pro její specializované použití v manévrovém boji. Zrodila se tak střela R-13M, která byla vybavena novou, dusíkem chlazenou IR naváděcí hlavicí Inej-70, zabudovanou v nové přídi (snadno rozpoznatelné podle černého nátěru a postupnému zvětšování průměru) a doplněnou o distanční zapalovač Sinica a mechanický nárazový zapalovač Galka. Střela byla rovněž vybavena novým raketovým motorem PRD-240 s dobou hoření 35 sekund. Parametricky byla střela R-13M analogem soudobých západních střel AIM-9D a stejně jako ona dosahovala v manévrovém boji dobrých výsledků. Do výzbroje VVS SSSR byla zavedena v roce 1974 a jen o dva roky později ji následovala modernizovaná varianta R-13M1 s novými destabilizátory a naváděcí hlavicí Inej-M, která manévrovací a bojové možnosti střely dále rozšiřovala.

Střely R-3/R-13 se staly jedněmi z nejrozšířenějších a nejpoužívanějších střel východní provenience, a díky své snadné obsluze a absenci nutnosti nosiče rozsáhleji modifikovat, se rozšířily prakticky na všechna bojová letadla východní provenience. Licenčně byla vyráběna v československých Povážských strojírnách, v Číně (jako PL-2), Indii a Rumunsku.

Stavebnice

Stavebnice se modelářům do rukou dostávají zabalené v blistrovém balení obsahujícím čtyři polyuretanové a šestnáct respektive 24 fotoleptaných dílů výroby firmy Hauler pro sestavení  dvojice střel s adaptéry APU-60-I, aršík obtisků a stavební návod. Polyuretanové díly jsou odlity čistě a bez bublinek. Jedinou nalezenou vadou byla dírka na špičce těla střely R-3S, avšak tato je velmi snadno opravitelná.

Konstrukce střel je u všech čtyř setů shodná a sestává z polyuretanového odlitku těla střely na který se na vystouplá místa dolepí fotoleptané řídící plochy. Ty jsou značným úskalím u střel R-3S a R-3R neboť jejich konstrukce neobsahuje dobře provedenou dělící rovinu pro jejich ohyb na poloviny a i při použití ohýbačky je jejich ohyb značně problematický. Jako vhodnější postup se mi proto osvědčilo rozstřihnutí dílů na dvě samostatné poloviny a jejich opětovné slepení. Nalepení jednodílných destabilizátorů na příď potom nepředstavuje větší problém s výjimkou střel R-13M respektive R-13M1, kde chybí plošky vyznačující umístění plošek na těle střely a je třeba postupovat podle přiloženého nákresu s větším důrazem na sledování geometrie.

Obtiskový aršík přiložený výrobcem skýtá určitou záludnost neboť jednak je nutné se řídit podklady při konkrétním zbarvení konkrétních střel a hlavně, součásti jsou i červené proužky sloužící na střelách coby bezpečnostní prostředky snímané před vzletem letounu. Je třeba proto dobře uvážit v jaké podobě střela na modelu má být a podle toho se řídit. Nejmarkantněji se přitom tato skutečnost projevuje u střely R-3R, která zůstává shodně s reálnou předlohou v bojovém vzhledu zcela bez obtisků.

Galerie R-3S

Galerie R-3R

Galerie R-13M/M1

Rakety R-23x

Model: R-23R
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72006
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 2
Fotoleptané díly: 24

Model: R-23T
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72007
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 2
Fotoleptané díly: 24

Historie typu

Práce na novém zbraňovém systému středního dosahu K-23 byly v sovětské konstrukční kanceláři Vympel zahájeny v roce 1961 jako perspektivní výzbroj pro nově vyvíjený letoun MiG-23. Svou konstrukcí původní návrh vycházel z předchozího typu R-3, avšak po několika změnách zadání a úpravách požadovaných parametrů, v nichž největší novinkou bylo rozhodnutí přizpůsobit střelu pro napadání nízko letících cílů a cílů na pozadí země (což byla reakce na změnu taktiky západního letectva, v níž se konečně opustila neperspektivní taktika přiblížení k cíli ve velké výšce, a byla nahrazena taktikou opačnou se co nejnižším letem přiblížit k cíli s minimalizací možností odhalení letounu sovětskou PVO), byl celý projekt prakticky kompletně přepracován a byla vytvořena zcela nová střela, která byla parametrickým analogem americké střely AIM-7, avšak konstrukčně byla podstatně lepší. Zásadní inovací byla již základní modulárnost bojové hlavice, protože zatímco střela AIM-7 byla konstruována pouze s poloaktivní radarovou naváděcí hlavicí, střela R-23 byla již od počátku vybavena, buď poloaktivní radarovou naváděcí hlavicí RGSN-23, nebo IR naváděcí hlavicí TGS-23, umožňující použití střely i v oblastech se silným elektronickým rušením. Střela byla z paluby zkušebního MiGu-21 střelecky zkoušena v roce 1967 a prokázala se výbornými parametry.

Úhelným problémem nové střely se ovšem stal ji přímo podporující letecký radiolokátor RP-23 Safír, jehož vývoj se značně protahoval a brzdil tak i vývoj samotné střely R-23. Situace došla až tak daleko, že první dostupné verze MiGu-23 musely být kvůli problémům s radiolokátorem vybaveny pouze zbraňovým systémem z MiGu-21. Radiolokátor se podařilo dokončit v roce 1971 a v témže roce se rozjela i sériová výroba střel R-23R a R-23T (licenčně se jako A-911 vyráběly v Rumunsku). Již o tři roky později se rozběhly práce na modernizaci střel R-23 pod označením R-24. Modernizovaná střela byla delší a vybavená kvalitnějšími naváděcími hlavicemi RGSN-24 a TGS-24 a do výzbroje VVS SSSR byla zařazena v roce 1981. Je zajímavostí, že střela R-23 byla používána pouze na jediném typu letounu kterým byl právě MiG-23. Ani před ním ani po něm se do výzbroje jiného letounu nedostala a konec MiGů-23 tak byl i faktickým koncem používání střel R-23, které záhy nahradily podstatně kvalitnější střely R-27.

Stavebnice

Stavebnice se modelářům do rukou dostávají zabalené v blistrovém balení obsahujícím dva polyuretanové a 24 fotoleptaných dílů výroby firmy Hauler pro sestavení dvojice střel, aršík obtisků a stavební návod. Polyuretanové díly jsou odlity čistě a bez bublinek, je nutné u nich pouze začistit nálitek na zadní části těla střely.

Sestavení střel je skutečně velmi jednoduché a sestává ze začištění polyuretanového dílu těla střely a jeho opatření celkem dvanácti fotoleptanými křidélky. Jejich montáž a udržení geometrie usnadňují plošky vystupující nad povrch těla střely pro velká křidélka či zahloubení pro příďové plošky a zadní kormidla.

Obtiskový aršík přiložený výrobcem skýtá je shodně s aršíky předchozích střel R-3/13 opatřen i proužky RBF a proto je nutno se striktně při osazování obtisků řídit fotografiemi z nichž vycházíme při stavbě.

Raketa R-60 a její adaptéry

Model: R-60
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72001
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 24

Model: R-60
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72013
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 6
Fotoleptané díly: 48

Historie typu:

Protože první nasazení střel R-3S v bojových podmínkách nad Vietnamem nepřineslo očekávané výsledky, a to zejména díky malé obratnosti střely, byly v roce 1967 zahájeny práce na nové, nyní již čistě sovětské konstrukci protiletadlové řízené střely krátkého dosahu. Konstrukční tým konstrukční kanceláře Molnija pod vedením M. R. Bisnovata, který se s ohledem na nijak přehnané požadavky ohledně dostřel rozhodl při konstrukci vyjít z lehké řízené střely 9M32, tvořící střelu ručního protiletadlového kompletu Strela-2. Tato střela byla konstruktéry zcela přepracována (původní tak u základní varianty R-60 zůstala pouze naváděcí hlavice OGS-60TI Komar) a výsledkem byla nenáročná, velmi lehká, kompaktní a výborně manévrující střela R-60, jejíž střelecké zkoušky byly zahájeny v roce 1971 a střela jako taková byla do výzbroje VVS SSSR zavedena v roce 1973. V tomto roce byly rovněž zahájeny práce na modernizované variantě střely R-60 vybavené hlavicí OGS-75 Komar-M s širším zorným polem a umožňující napadání nepřátelských letounů i mimo zadní polosféru. Do výzbroje VVS SSSR a sériové výroby byla střela R-60M zavedena v roce 1978.

Pro své parametry byla přímo předurčena nejen k použití coby částečné náhrady střel R-3/13, doplňku protiletadlových řízených střel středního a dálkového doletu u stíhacích letounů, ale především jako obranná protiletadlová řízená střela pro taktické a stíhací-bombardéry, přičemž z této role ji (na rozdíl od prvně jmenované) nevytlačila ani později zavedená střela R-73.

Stavebnice

Stavebnice se modelářům do rukou dostávají zabalené v blistrovém balení a je dodávána jak v provedení s adaptéry APU-60-I v balení obsahujícím čtyři polyuretanové a 24 fotoleptaných dílů výroby firmy Hauler pro sestavení dvojice střel a dvou adaptérů s aršíkem obtisků a stavebním návodem, tak i v provedení s adaptéry APU-60-II v balení obsahujícím šest polyuretanových a 48 fotoleptaných dílů výroby firmy Hauler pro sestavení čtveřice střel a dvou adaptérů, zdvojeného aršíku obtisků a stavebním návodem. Polyuretanové díly jsou odlity čistě a bez bublinek, je nutné u nich pouze začistit nálitek na zadní části těla střely. U jednoho odlitku těla střely bylo nutno spravit dírku na špičce střely.

Sestavení střel je i přes shodnou konstrukci s předchozími recenzovanými střelami dosti obtížné a to zejména kvůli malým rozměrům střely a tudíž i podstatně menšímu "manévrovacímu" prostoru při jejím přidržování. Nicméně s trochou snahy je zvládnutelné a výsledek námaze rozhodně odpovídá.

Obtiskový aršík je s ohledem na velikost střely dosti obsáhlý a modelářům neodrazeným komplikovanou stavbou umožňuje střelu dotáhnout k naprosté dokonalosti, ovšem za cenu další dávky trpělivosti a nervů (popisky na přední kormidla nebo červená lemovka na příď jsou skutečnou lahůdkou). Pro ty, kdož měli nervy či trpělivost slabší, jsou nejtitěrnější a tudíž k zničení nejnáchylnější díly doplněny o několik náhradních.

Střela Kh-23M

Model: Ch-23M
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: RVAC 72008
Výrobce: R.V.Aircraft
Resinové díly: 4
Fotoleptané díly: 24

Historie typu:

S ohledem na sovětskou doktrínu 50. a počátku 60. let s nasazováním jaderných zbraní i na taktické úrovni se SSSR dostal do značného skluzu ve vývoji řízené protizemní munice. Teprve odchod N. S. Chruščova a opuštění této doktríny umožnil zahájit opětovné budování frontových útočných letounů a zbraní jim určeným.

Jako první tak byly v roce 1964 zahájeny práce na povelově řízené protizemní řízené střele Ch-23, která měla být podobně jako její západní analog AGM-12 Bullpup naváděna na cíl pomocí ovladače v kokpitu letounu. Protože však již záhy po zahájení prací začaly průtahy s konstrukcí dostatečně spolehlivého radiopovelového naváděče, bylo rozhodnuto provést konstrukční mezikrok v podobě střely Ch-66 vybavené naváděcím systémem odvozeným od systému navedení střely RS-2U v omezené míře použitelné i proti pozemním cílům.

První ostrý odpal střely Ch-66 z letounu MiG-21PFM se odehrál v roce 1966 a v roce 1968 byla střela zařazena do výzbroje letounů typové řady MiG-21. Nebyla to však šťastná volba neboť nutnost po celou dobu letu střely ozařovat cíl palubním radiolokátorem a zároveň udržovat letoun pokud možno v klidu přímo ohrožovala bezpečnost posádky. Zvýšil se tak tlak na co nejrychlejší dokončení střely Ch-23, jejíž tovární zkoušky započaly v roce 1967 a státními zkouškami střela prošla úspěšně v roce 1973, přičemž v témže roce byla oficiálně uvedena do výzbroje VVS SSSR. Ani ona však nebyla zásadní výhrou, neboť pro její použití musel být u starších letounů zabrán další závěsník pro naváděcí aparaturu Delta. Střela se vyznačovala malou přesností a navíc její navádění značně vytěžovalo pilota, což plodilo další chyby v koncovém navedení střely. Jediným pozitivem střely tak zůstala skutečnost, že se záhy stala základem pro novou, již laserem naváděnou střelu Ch-25. V roce 1976 byl učiněn pokus střelu zmodernizovan na standard Ch-23M se zdokonalenou naváděcí aparaturou Delta-R2M, účinnějším generátorem kouře a silnějším motorem, avšak to již byla labutí píseň Ch-23.

Stavebnice

Stavebnice se modelářům do rukou dostává zabalená v blistrovém balení obsahujícím čtyři polyuretanové a 24 fotoleptaných dílů výroby firmy Hauler pro sestavení dvojice střel a dvou adaptérů APU-68, aršík obtisků a stavební návod. Polyuretanové díly jsou odlity čistě a bez bublinek, je nutné u nich pouze začistit zbytky nálitku na zadní části těla střely.

Sestavení střel odpovídá předchozím recenzovaným setům, jde tedy opět pouze o dolepení fotoleptaných křidélek na polyuretanové tělo střely což usnadňují vystouplé pásky na těle střely.

Obtiskový aršík je rozsáhlejší než u výše zmiňovaných setů a to především pro mnohem hustější popis těla střely. Avšak je nutné zmínit, že ne u všech střel se využijí veškeré popisky, protože popisovací vzory se měnily jak s ohledem na období výroby, tak především na zemi použití, protože jsou známy i střely kompletně přestříkané kamuflážními barvami, a tudíž částečně či zcela zbavené popisek. Recenzní střela je proto popiskovou rekonstrukcí střely Ch-23M z arzenálu 20. sbolp podle podkladů, které mi poskytnul bývalý příslušník útvaru.

Závěr:

Stavebnice výzbrojních setů PLŘS R-3S, R-3R, R-13M, R-13M1 a R-60 mapují takřka kompletně základní protiletadlovou výzbroj sovětských stíhacích letounů z období studené války, a lze je i přes uvedené výhrady doporučit všem zájemcům o sovětské, ruské a konečně i československé letectví. Set střely Ch-23 potom přináší neokoukanou protizemní střelu z počátku vývoje sovětských protizemních střel, která si jistě zaslouží modelářovu pozornost.

Uvedení v těchto dvou částech recenzovaných výzbrojních setů vítám jako jeden z prvních pokusů o uvedení komplexnejší řady východní výzbroje do rukou modelářů. Při přijatelné ceně (ceny setů se pohybují v rozmezí 110-130 Kč, pouze 170 Kč si připlatíme jen za větší a komplikovanější Ch-23M) a značné tvarové přesnosti (v porovnání s výkresy 4+ či TTD v předpisech rozměrové diference nepřekračují toleranci 0,5mm), tak konečně končí doba hledání náhrad výrobci trestuhodně opomíjené sovětské letecké výzbroje ve výzbrojních setech západních letectev, či v jejich následném předělávání. Všechny uvedené sety lze proto rozhodně doporučit.

Tomáš 'Raptor' Mařík

Redakce ModelWebu děkuje firme R.V.Resin za poskytnuti vzorku k recenzi.

Rubrika Letadla - 1:72, Letadla - Doplňky, R.V. Aircraft | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.