1/72 Supermarine Spitfire Mk.22 – Xtrakit

9.6.2011 - 1 356 přečtení

box art obrázek na krabičce

Náhled do krabičky stavebnice britského letounu Supermarine Spitfire Mk.22 od firmy Xtrakit.

Britský poválečný elegán
od Xtrakitu

Oldřich Homola

Model: Supermarine Spitfire Mk.22
Měřítko: 1/72
Katalogové číslo: XK72014
Výrobce: Xtrakit
Materiál: plast
Počet dílů: 37 plastových a 11  z průhledného plastu

Historie:
Typ Supermarine Spitfire Mk.22 vznikl upravením Spitfiru Mk.21, což byla verze, u níž bylo radikálně překonstruováno křídlo.Původní totiž přestalo svými aerodynamickými vlastnostmi vyhovovat vysokým rychlostem,kterých měl budoucí Spit dosahovat.Na konstrukci nového křídla, které by  mj. odstranilo špatnou ovladatelnost křidélek při velkých rychlostech a zároveň zlepšilo podélnou stabilitu stroje, začaly konstruktéři firmy Supermarine pracovat v únoru 1942.

Výsledkem jejich práce  bylo modifikované křídlo s profilem NACA 2200, o vzepětí  +6° a  rozpětí 12,25 m. Vzhledem k požadavkům Air Ministry, které již nepožadovalo přepadové stíhače pro velké výšky, ale  výkonné stroje operující do letové hladiny 6000 metrů a schopné podpory pozemních vojsk či útoků na pozemní cíle, bylo u sériových strojů rozpětí křídla zmenšeno  a upraven tvar koncového oblouku. Zároveň se však, díky větším křidélkům zvětšila jeho celková plocha o 0,15 m. Chování letounu při vzletu a přistání zlepšil zvětšený rozchod hlavního podvozku . Podvozkové nohy byly též zesíleny , prodlouženy a „obuty“ do nových větších kol.Z tohoto důvodu musela být částečně změněna podvozková šachta a horní strana křídla dostala kapkovité výdutě. Poprvé se také na Spitfiru objevili vnější části krytů podvozkových šachet, které zlepšili aerodynamiku obtékání křídla.

Výzbroj byla na základě nově přijatého požadavku ministerstva letectví v podobě  čtyř kanónů British Hispano Mk.II ráže 20 mm. Vnější nesená výzbroj  se mohla skládat až ze tří pum pod křídly a trupovým závěsníkem

Na podzim 1944 začaly v závodu v Castle Bromwich u Birminghamu  práce na nové verzi Spitfiru -  Mk 22. Pro tuto verzi byl jako vzorový kus modifikován drak Mk.21 sériového čísla SX549 - úpravy zahrnovaly snížení zadní části trupu a zavedení kapkovité kabiny (převzaté z FR Mk.XIVE a Mk.XVIII) a změnu elektrické instalace z 12 V na 24 V. Prototyp byl dokončen 8. listopadu 1944.

Prvním skutečným strojem verze F Mk.22 byl letoun sériového čísla PK314 , zalétaný dne 26. února 1945.

Stejně jako v případě svého předchůdce i tato verze měla problémy s podélnou a směrovou stabilitou, kterou ještě umocnilo snížení trupu za kabinou. Sériové stroje proto nedostaly navrhovanou trupovou nádrž za kabinou narušující vyvážení letounu a dále jim byla vyměněna celá ocasní část, která byla překonstruována a podstatně zvětšena, a to včetně ovládacích ploch (shodná s pozdějším vývojovým  typem Spitfiru, nazvaným Spiteful). Do letounů byl instalován motor Griffon 61 o obsahu 36,7 litrů, zajišťující letounu maximální rychlost 724 km/h ve výšce 6000 metrů.

Výroba letounů této verze trvala od března 1945 až do února následujícího roku, kdy RAF převzala poslední kus sériového čísla PK677.  Nejméně dva letouny (PK684 v květnu 1946 a PK664 v dubnu 1954) byly vybaveny motory Griffon řady 80 se dvěma protiběžnými vrtulemi Rotol. Letoun PK320 sloužil v lednu 1947 ke zkouškám nesymetricky podvěšených neřízených raket, na dalších dvou letounech PK428 a PK525 probíhaly o rok později testy spojené s odstraněním nestability výškových kormidel.

U RAF měly Mk.22 zpočátku plnit úlohu prvoliniového stíhače. Z původního záměru postupem času sešlo, a tak s vyjímkou 73. perutě se základnou v Ta Kali na Maltě (zde vydržely do roku 1948) sloužily ostatní letouny u perutí letectva pomocných sborů (Royal Auxiliary Air Force) a "obnovovacích" jednotek Flying Refresher School.

V roce 1952 byly letouny postaveny mimo službu, z toho kolem 80 kusů bylo uskladněno, a konečně v květnu 1955 byly vyřazeny jako zastaralé z výzbroje všech jednotek RAF.

Spitfire F Mk.22 byl poměrně vděčným vývozním artiklem – do svých letectev jej zařadili v různých počtech takové státy jako Egypt, Jižní Rhodésie a Sýrie.

Stavebnice
Při otevření rozměrné krabice s kresbou „závodního“ celostříbrného stroje letícího nad anglickou „country“ objevíme uvnitř pytlíku dva rozměrné rámečky šedého plastu, zvášť balený rámeček s čirými díly a obtiskový aršík a návod.


Díly jsou odstříknuty ve velmi dobré kvalitě, rytí je jemné, přiměřeně hluboké, povrch hladký, bez krupičky.Spáry oddělující pohyblivé plochy (křidélka, výškovka) jsou tvořeny stejně širokou a hlubokou linku, jako linky znázorňující paneláž. Je proto dobré je trošku prohloubit a maličko rozšířit – je sice pravda, že skutečný stroj měl přechodypohyblivých a „pevných“ ploch  „vyladěny“ na maximum – přesto tam ale rozdíl je a modelu to jen prospěje

Jako jediný model Spitfiru má tato stavebnice dokonce naznačeno i přeplátování panelů.

Můžeme sice polemizovat, zda-li je úplné – např. na křídle dle fotografií lehce „vystupuje“ nad úroveň potahu křídla kryt kanonů a podvozkové šachty (s boulí), ale i tak je to velmi hezký detail, který pozvedne úroveň modelu. Chválím!

Cockpit  se skládá z celkem 8 dílů, čili na „dvaasedmu“ víc než dostatečně detailní. Zaměřovač je bohužel odstříknutý z šedého plastu a poněkud schematický – zde bych se přimlouval za provedení z čirého plastu. Naopak detaily na bocích jsou vylisovány velice jemně – jako celek do vitrínky více než dostačující, i když prostor pro doplnění drobností se najde – zde záleží na nárocích a umu každého modelařícího soudruha. Rozhodně by to chtělo doplnit chybějící kruhovou koženou opěrku hlavy. Stavebnice má také velmi pěkně a modelově ztvárněny vstupní dvířka do cockpitu, a to jako samostaný díl.

Příkladně jsou ztvárněny voštiny chladičů pod křídly

a modelově tenké regulační klapky můžeme nalepit ve více pozicích

– což je ovšem pyrrhova výhoda, protože Spitfiry od verze Mk.IX měly tyto klapky řízeny automatikou v závislosti na teplotě vody/oleje. Na zemi a při studeném motoru byly vždy v zavřené poloze  - otevřené mohly být  pouze v konfiguraci s běžícím motorem nebo za letu.

Velmi dobré jsou detaily na „stropu“ šachet podvozku.

Výrobce správně naznačil „vyboulení“ vč. výztuh.Samotná šachta se pak sestavuje ze 4 dílů do tvaru čtverce  - opět správně – pozdější Spitfiry neměli šachu olemovanou plechem do oválného tvaru jako předešlé verze, ale její plochu vymezovaly nosníky a žebra křídla. Kryty podvozkové šachty jsou tenké, správného tvaru i prohnutí a výrobce nezapoměl ani na prolis pro protistřihové nůžky.

Velmi pěkně a věrohodně je provedena  vlastní šachta ostruhy – detail, který vehementně „obchází“ i mainstreamoví výrobci. Ve stejném duchu jsou ztvárněny i kryty ostruhové šachty a vlastní ostruha.            

Trošku horší, ale stále ještě přijatelné kvalitě jsou ztvárněny kola hlavního podvozku – zde máme na výběr čtyřpaprsková či třípaprsková.

Na spodní straně přechodu křídlo/ trup je rytím naznačen identifikační „semafor“. Je dobré jej odvrtat a zasklít vlastnoručně vyrobenými natónovanými čirými díly či epoxidem. A protože návod neuvádí zbarvení jednotlivých „lamp“, vězte, že jejich barvy jsou (směrem od přídě): jantarově žlutá, zelená a červená.

Tu a tam se nám připomene technologie lisování – short run. Na některých drobnějších dílech jsou patrné otřepy –např.kanony, kola podvozku, výfuky. To jsou ovšem jen maličkosti, se kterými si běžný modelář hravě poradí.


Je jen škoda, že výrobce přidal modeláři práci a vytvořil vstup vzduchu ke karburátoru jako „plný“ díl.

Průhledné díly jsou provedeny ve vysokém standardu, na jaký jsme u tohoto výrobce již zvyklí.V rámečku najdeme mimo jiné i polohová světla nebo varianty čelního štítku a překrytů, které nepoužijeme - stejně jako „ořízlé“ konce křídel či „zasklení“ pravděpodobně pro průzory kamer. Je tedy jasné, že rámeček je společný pro více verzí, které se teprve chystají.

Sestavení na sucho nám ukáže velmi dobré lícování – drobná spára se objeví na spodní části  „zadního“ přechodu  křídlo trup, lícování u přídě je takřka bezproblémové.

Ve přechodech křídlo/trup je drobný schodek  odtoková hrana aerodynamického přechodu je trochu přesazená – to jeale sestavení bez vlepených vymezení podvozkových šachet a absolutně bez zásahu smirku, lícování apod.

A navíc, bavíme se o rozdílu cca 0,5 mm. Na short run výborné!

Tvarová a rozměrová přesnost
Rozpětí křídla je v toleranci 1mm,zato s délkou to vypadá hůře. Celková délka je sice přesně v měřítku, ale porovnání s výkresem,co mám k dispozici nám ukáže od 2mm kratší motorovou sekci a naopak o tutéž hodnotu delší vrtulový kužel.Vzhledem k tomu, že i výkres nemusí být zrovna nejpřesnější, snažil jsem se porovnat poměry vrt.kužele a motorové části na fotkách.Bohužel, tato metoda má své značné limity – najít foto, které by bylo naprosto snímáno naprosto přesně kolmo na trup je práce nadlidská.Můj malý „výzkum“ tak skončil u několika různých hodnot, z nichž vybrat tu pravou byl úkol hodný kouzelníka. Bez oměření asi tuhle domněnku nelze vyvrátit ani potvrdit. Můj subjektivní pocit při porovnávání modelu s fotografiemi předlohy je, že vrtulový kužel je opravdu delší (a opticky hubenější).

Boule nad kryty válců jsou správného, „zalomeného“ tvaru .

Trup je širší o cca 1mm, což je nejvíce markantní v oblasti kabiny. Prošel jsem všechny možné stavebnice a výkresy Sptifiru, co mám k dispozici, a nejčastější hodnota šíře kokpitu je 8,5-9 mm – model od MPM má v tomto místě 10,5mm.

ERRATA: v tomto bodě jsem se nevyjádřil přesně -  maximální šíře trupu  je v pořádku ... mnou uvedená hodnota je měřená v bodě styku trupu s průhlednými díly, zde je model opravdu až o 1,5mm širší (a to jak vlastní trup, tak i čelní štítek a posuvný překryt).

Bohužel, tato vada je poměrně hodně zřetelná. Opět ale, bez ověření, resp.oměření, přímo na skutečné mašině je těžké rozhodnout, jaká hodnota je ta správná.

Co je ale ověřeno – průměr vrtule je o dobré 3mm menší, listy jsou špatného tvaru (mají se více zužovat směrem ke koncům a jejich zakončení je správně do špičky). Celkově je toto nejhorší díl stavebnice.

Podle posledních zpráv od výrobce však budou mít nově připravované modely další verzí  Spitu (např. verze Mk. 21 a 24 a Seafiru) tento díl přepracovaný.

Na horní straně trupu v místě nádrže před kabinou chybí dvě krytky – větší polokruhová  (vstup k olejovému filtru)  a za ní menší kruhová,kryjící plnící hrdlo trupové palivové nádrže.Pokud se je rozhodnete dotvořit vlastními silami, vězte, že jsou ve správné poloze znázorněny na obrázku na krabičce. Jím se také můžeme řídit, pokud chceme doplnit oválnou krytku na levém boku hned za "vybouleninou" krytu motoru. Mimo tyhle drobnosti odpovídá paneláž a rozmístění krytek „velkému vzoru“ velmi dobře.

Kamuflážní schémata:

  1. Spitfire Mk.22 PK542 v podobě z roku 1951, kdy se za řízením tohoto stroje účastnil testovací pilot Supermarinu Jeffrey Quil  leteckého závodu „Daily Express Trohpy“.
    Celý letoun byl ve zbarvení dle nového nařízení z.r., tj. nastříkaný hliníkovou barvou tzv.“speed silver“.
    Kryty motoru zobrazuje toto schéma jako ponechané v barvě kovu. Fotografie však ukazují stejnou míru lesku pro motorovou sekci i zbytek trupu, čili je možné, že byl hliníkovou barvou přestříkán stroj komplet. Výsostné znaky v souladu s výše uvedeným nařízením, čili  „poválečné“ kokardy typ D. Sériové číslo bylo umístěno i na spodní straně křídla.
    Úvodní strana zobrazuje čtyřpohledové schema na tento stroj v podobě z počátku závodu.
    V horní rohu nalezneme zprávičku, že z webových stránek prodejce si můžeme stáhnout schémata na tento stroj v barvě.
    Na další stránce pak najdeme tři další možné podoby tohoto stroje, jak se měnila v průběhu tohoto závodu.
  2. Spitfire Mk.22 PK331 „RAT-E“ od 613.perutě pomocných leteckých sil (Royal Auxiliary Air Force), základna Ringway 1949. Tento stroj nesl standardní schema stíhacích letadel RAF  do roku XX ve složení tmavě zelená/oceánově šedá na horních plochách, doplněná na spodních plochách střední mořskou šedou. Vrtulový kužel a pruh před ocasními plochami byly v barvě Sky, náběžná hrana křídla od kanonů k polohovému světlu žlutá, výsostné znaky staršího „válečného“ provedení. Na kýlovce nad trikolorou (tzv.fin flash) byl znak perutě. Sériové číslo bylo i na spodní straně křídla.
  3. Spitfire Mk.22 PK674 "L" od 73.perutě RAF, základna Ta Kali, Malta, 1948. Zbarvení stejné jako předchozí, doplněné o kokardy typu D. Světle šedé kódové písmeno. V prostoru trupové korady barevný „šíp“ (rozpoznávací znak perutě).


V návodu jsou odkazy na odstíny barev Xtracolor.

Obtiskový aršík je velmi dobré kvality, s dobrým soutiskem a věrných odstínů barev. Obsahuje i některé popisky a vymezení "chodníčků" na křídlech.

Závěr:
MPM připravilo bezpochyby velmi pěkný kit, který jen zbytečně sráží výše uvedené tvarové  odchylky. Nicméně je to špičkový short-run, který opět posunul kvalitativní laťku o něco výše. Z tohoto důvodu si jej jistě pořídí nejen ortodoxní milovník ladných Spitfirů.

Odkazy na užitečné fotografie

http://www.abpic.co.uk/photo/1035769/
http://www.4pluspublications.com/preview_file.php?lang=cz&id=130
http://1000aircraftphotos.com/Contributions/CollierMaurice/6165.htm
http://www.luchtoorlog.be/spit_xiif2.htm

Oldřich Homola

Redakce ModelWebu děkuje firmě MPM Production za vzorek k recenzi.

Rubrika Novinky | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem 1/72 Supermarine Spitfire Mk.22 – Xtrakit

Komentáře

Komentáře jsou zakázány.