1/72 Supermarine Spitfire Mk.Ib, Spitfire Mk.IIb, Spitfire Mk.Vb a Spitfire HF VI od AZ Model

31.5.2011 - 9 647 přečtení

AZ model

Pohled do krabiček stavebnic Supermarine Spitfire Mk.Ib, Spitfire Mk.IIb, Spitfire Mk.Vb a Spitfire HF VI od firmy AZ Model v měřítku 1:72.

Rodinka Spitfirů

Olda Homola

Model: Supermarine Spitfire Mk.Ib
Katalogové číslo: AZ7307

Model: Supermarine Spitfire Mk.IIb
Katalogové číslo: AZ7308

Model: Supermarine Spitfire Mk.Vb
Katalogové číslo: AZ7309

Model: Supermarine Spitfire HF VI
Katalogové číslo: AZ7312

Měřítko: 1/72
Výrobce: AZ Model
Materiál: plast + leptané díly
Počet dílů: 41 plastových, 1 z průhledného plastu, 3 leptané díly

Historie

Spitfire Mk.Ib

O výzbroji Spitfiru kanóny se začalo uvažovat již v roce 1938. Důvodů byla celá řada, zejména však  existence samosvorných palivových nádrží a pancéřování německých bombardérů a neposlední řadě také kanonová výzbroj nových německých stíhaček.

Protože však vývoj vlastních, tedy britských, čistě kanonových stíhaček (Whirlwind, Typhoon) nebyl ještě zdaleka u konce, vznikla myšlenka vyzbrojit kanóny tehdy nejvýkonnější stíhačky. V prosinci 1938 zaslal velitel Stíhacího letectva Air Marshall H.C.T.Dowding dopis šéfkonstruktéru Supermarinu J.Smithovi a zadal mu vypracování dokumentace a výrobu makety připojovacího pouzdra s kanonem Hispano pod každou polovinu křídla Spitfiru. Prozíravý J.Smith toto řešení odmítl s tím, že je schopen tuto zbraň instalovat přímo do křídla.  Jako výchozí maketu použili křídlo Spitfiru K9791. Odstranili veškeré kulomety, jejich výstřelné otvory zaplechovali a prostor prvních vnitřních kulometů upravili pro instalaci kanonu i s bubnovým zásobníkem pro 60 nábojů. Skutečnou instalaci pak ještě před schválením ministerstvem letectví, provedli na  Spitfiru L1007. V březnu 1939 konečně dorazily kanóny které umožnily zálet takto upraveného letounu v červnu téhož roku.

Následovaly provozní zkoušky společně s Hurricanem L1750, který měl kanony instalovány dle původního požadavku v pouzdrech pod křídly.Po jejich úspěšném ukončení byly stroje přelétnuty do Northoltu k operačním testům.

Dne 13.1.1940 se P/O Proudmanovi z 72.perutě RAF podařilo  sestřelit německý He-111. Spotřeboval 41 nábojů, než se obě zbraně zasekly.

Na jaře 1940 objednal velitel stíhacího velitelství 30 čistě kanonových křídel.

Dne  4. dubna 1940 byl  konvertován Spitfire  P9504 a byl odeslán do Air Armament School  v Manby. Souběžně se zde prováděnými zkouškami byla spuštěna konverze dalších Spitfirů a tak mohl být  první čistě  kanonový Spit R6761 dodaný operační 19. squadroně  v čevnu  1940, následovaný Spitfiry seriálů  R6770 a R6776.

Vzhledem ke značným problémům s funkčnosti kanonů v bojových podmínkách, zejména již zmíněného velmi častého zasekávání, byla tato verze mezi piloty tak neoblíbena, že požadovali výměnu svých kanonových Spitů za jiné, vyzbrojené pouze kulomety.

Nastalá patová situace, kdy stíhací letectvo urgentně potřebovalo stroj s účinnější výzbrojí, ale časté selhávání kanonů (někdy i po pár výstřelech), činilo tyto stroje bezbrannými.

Řešení se záhy našlo. Technici Supermarinu překonstruovali podavač nábojů pro kanony a upravili křídlo Spitu P9504 na kombinaci 2x20mm kanonů a 4x7,7mm kulometů. Tato varianta výzbroje se ukázala jako mnohem výhodnější a byla zpětně označena jako křídlo „B“. Původní křídlo s výzbrojí 8x7,7mm kulomety pak  označeno jako „A“.

Po tomto spitu následoval dne  20.8.1940  nově konvertovaný X4257 a o pět dní později bylo ztaženo z frontové služby dalších 5 spitů s/N R6761, R6770, R6889, R6904 and R6919, následovaných R6776 and R6833.

První Spitfire Ib s křídlem vyzbrojeným kombinovanou výzbrojí  nasazený  v operační akci byl letoun R6889 – stalo se to 3.10.1940 opět u 19.stíhací perutě RAF.

Vzhledem k tomu, že Spifiry Ib byly díky vyšší váze poněkud „podmotorovány“, nedočkala se tato varianta většího rozšíření a stávající byly postupně  přestavěny instalací Merlinu 45 na verzi Vb.

Zajímavá je také skutečnost, že žádný se Spitfirů Ib nebyl vyroben na výrobní lince, ale všechny vznikly konverzí verze Ia.

Spitfire Mk.IIb

V létě 1939 byl druhý sériový Spitfire K9788 vybaven motorem Merlin XII o vyšším výkonu.

Úprava se ujala a nová verze byla označena Spitfire Mk.II.

Od klasických Mk I se „dvojka“ z vnějšku lišila pouze zaoblenějším kuželem vrtule a kapkovitou krytkou na pravém krytu motoru dole  za vrtulí.

Podobně jako Ib i hrstka strojů veze „dvě“ dostala křídlo vyzbrojené 2x20mm kanony + 4x7,7mm kulomety. Vhledem k vyššímu výkonu motoru měla nepatrně lepší výkony než Ib, ale „definitivní kanoňák“ byl až Spitfire Mk.Vb (viz dále).

Celkem bylo vyrobeno asi 921 stroj Spitfirů Mk.II, z nichž bylo 751 strojů ve verzi Mk.IIA s výzbrojí osmi kulometů, zbylé stroje tvořily kanonové IIB.

V roce 1943 bylo 50 ks „dvojek“ po vyřazení z prvoliniové služby vybaveno výkonnějším motorem Merlin XX a upraveno na nošení soupravy záchranných prostředků upravených pro umístění do vypouštěcího zařízení osvětlovacích raket za pilotní kabinou. Tyto stroje byly označeny jako verze IIC nasazeny v rámci  letecké námořní záchranné služby, tzv. Air Sea Rescue. Výhodou bylo, že zmíněnou přestavbou neutrpěla schopnost Spitfiru vést manévrový vzdušný boj.

Spitfire Mk.Vb

Logickým nástupcem Spitfirů Mk II se měl stál Spitfire Mk.III, verze, která měla být radikálněji vylepšena (v některých pramenech je proto označována jako „Super Spitfire“). Stroj měl mimo jiné upravený podvozek, čelní štítek, zesílen trup a zlepšeno pancéřování. Nejmarkantnější změnou však byl nový motor RR Merlin XX s doustupňovým kompresorem, lehce prodloužený trup na 9,25m a zmenšené rozpětí křídla na 9,30m.

Vzhledem k tomu, že příprava sériové výroby této verze Spitfiru by si vyžádala nějaký čas, motorů Merlin XX nebyl v té době dostatek (a byly přednostně dodávány do Hurricanů) a očekávala se další vlna náletů Lutftwaffe na Británii (od jara 1941), byla dána přednost „nouzové“ verzi Spitfiru, a to Mk.V. Protože byly za největší hrozbu považovány výškové bombardéry Luftwaffe, doprovázené novými typy německých stíhaček s vyššími výkony ve větších výškách než Spitfiry v činné službě, byl dán podnět k vývoji zjednodušené verze motoru  Merlin XX. Tak vznikl Merlin 45 s jednostuňovým kompresorem optimalizovaným pro velké výšky. Vmontováním tohoto motoru do draku Spitfiru Mk.I sér.č. X4922 se zesíleným motorovým ložem vznikla nová verze tohoto vynikajícího stíhacího letounu- Spitfire Mk.V.

Stejně jako předchozí verze, i „pětka“ mohla být vybavena různými typy křídla s odlišnou výzbrojí: křídlo „A“ s osmi kulomety, „B“ s 2x20mm + 4x7,7mm kulomety. Později přibylo i křídlo překonstruované, zesílené křídlo „C“, tzv. universální (jehož popisem se  zde nebudeme zabývat).

Zařazení Spitfirů V do výzbroje perutí RAF se časově krylo se zahájením „non-stop“ ofenzívy. Při výpadech do Belgie a Francie nejvíce vadil malý dolet letounu a tak byly vyvinuty odhazovací přídavné nádrže, zprvu o obsahu 30 a 45 galonů.

Po německém útoku na SSSR se nejtěžší boje britských vojsk odehrávaly na Středním východě. Logicky byl tedy pro podporu tamějších bojů vybrán nejnovější Spitfire. Ovšem k tomu, aby mohl jeho motor pracovat v prašném prostředí bez závad, bylo nutno vyvinout účinný protiprachový filtr. Prvním řešením byl tzv. Vokes filtr, ukrytý ve velkém podbradku ve spodní části krytu motoru. Tato instalace však značně snižovala rychlost a stoupavost letounu, a proto byl později vyvinut u 103.MU v Aboukiru, Egyptě, menší  a lehčí filtr. Podle místa vzniku byl nazýván „Aboukir filtr“ a rozšířil se do celého Středomoří (značné části Spitfirů byl odstraněn původní Vokes a nahrazen Aboukirem). Z důvodu potřeby posílení obrany Malty byl zkonstruována další přídavná nádrž, tentokráte s objemem 90 galonů (405 litrů – poprvé použita 7.3.1942 při operaci Spotter-dodávce 15 Spitfirů na Maltu).

V prosinci 1941 byl instalován do motoru Spitfiru Vb W3228 membránový karburátor (na rozdíl od do té doby používaných plovákových), který konečně vyřešil problémy Merlinů s dodávkou paliva při negativních násobcích přetížení.

Další, poslední úpravou Spitfirů V bylo zkrácení křídel odstraněním koncových oblouků těsně za koncem křidélka. Tato úprava, společně s instalací motorů Merlin řady 50M optimalizovaných pro nízké výšky zvýšila mj. rychlost ve výškách pod 3000m. Tímto se Spitfire, označený jako L.F. V, vyrovnal v těchto výškách a parametrech německému Focke-Wulfu 190A.

Navzdory tomu, že „pětka“ byla původně nouzovou verzí Spitfiru, bylo jí vyrobeno asi 6500 ks, tj. ze všech verzí Spitfirů nejvíce. Tato varianta se také dočkala rozšíření na všechna hlavní bojiště druhé světové války.

Spitfire HF Mk.VI

V době zavádení Spitfirů  verze „pět“ do sériové výroby, stále panovala obava z nasazení velkého množství výškových bombardérů, jako např. Ju-86P,  pro druhé „dějství“ bitvy o Británii (které, jak se tehdy věřilo, započne na jaře 1941).

Výkony Spitfiru V ve velkých výškách nebyly považovány za dostatečné, ale přesto již „pětka“ byla schopna operovat ve výškách, které byly pilotům v nepřetlakových kabinách životu nebezpečné. Práce na nové verzi Spitfiru začaly na popud ministerstva letectví bez zbytečného odkladu a již 5.7.1941 byl hotov prototyp prvního Spitfiru s přetlakovou kabinou – Spitfiru Mk.VI. Přetlaková kabina byla hodnocena zalétávacím pilotem J.Quillem velmi pozitivně, a i když stále trpěla jistými nedostatky (např. netěsnost, vysoká teplota uvnitř...), byla, vzhledem k urgentní potřebě výškového stíhače, schválena k použití. Kromě přetlakové kabiny a motoru Merlin 47 s „výškovými“ charakteristikami se z vnějšku lišila „šestka“ od „pětky“ – kabina postrádala nástupní vyklápěcí dvířka na levé straně, motor poháněl čtyřlistou vrtuli, křídlu bylo prodlouženo rozpětí montáží „špičatých“ koncových oblouků.

První sériový stroj byl vyroben v prosinci 1941, sériové stroje však působily pouze ve výzbroji dvou perutí, a to v květnu 1942 vyzbrojenou 616. perutí, následovanou v červenci téhož roku 124.perutí. „Šestky“ však byly přiděleny ještě několika dalším perutím (mezi nimi i 310. a 313.československé) v počtu jednotlivých ks jako doplněk jejich standardní výzbroje, sestávající se ze Spitfirů Mk.V. Jednalo se především o perutě chránící základny Královského námořnictva, umístěné např. na Orknejských nebo Shetlandských ostrovech.

V srpnu 1942 zahájila německá Luftwaffe útoky na Británii prostřednictvím inovovaných Junkersů Ju-86R..Spitfire Mk. VI však nebyl schopen tyto stroje, létající ve výškách okolo 12 000 metrů ohrozit, neboť měl operační dostup pouze 11 600m. Ukázalo se, že pro boj s nejmodernějšími verzemi Ju-86 je vhodnější Spitfire  Mk. IX. Navzdory tomu, že neměl přetlakovou kabinu, byl díky motoru s dvoustupňovým kompresorem schopen dosáhnout 13 000 metrů!

„Šestky“, vybavené pouštními filty Vokes, byly použity i ve středomořské oblasti (že by námět na další přebal?). I zde se ovšem ukázala nevýhoda těžké přetlakové kabiny – odlehčené Spitfiry Vb dosahovaly lepších výškových výkonů.

Z těchto důvodů byla produkce této verze Spitfiru  zastavena po vyrobení pouhých 100 strojů v říjnu 1942.

Stavebnice

Firma AZ po nepříliš přesvědčivém vstupu na modelářský trh s ranými verzemi Spitfirů nedávno ohlásila výrobu dalších verzí. Do současné doby jsou na trhu modely Spitfirů verzí Ib, IIb, Vb a VI.

Krabičky s poněkud nepraktickým s bočním otvíráním zdobené  kresbami Spitfirů  příslušných verzí v rozličných, povětšinou akčních situacích, už drobnými nápisy „new tool“ a „with P/E parts“ oznamují svůj inovovaný obsah. Pojďme se tedy na něj podívat blíže...

Po otevření krabičky a otevření sáčku na nás vypadnou dva rámečky, kabinka, zvlášť balená planžetka s leptanými díly, obtisky a návod. Ten by si zasloužil lepší grafické znázornění, a obsahuje i čtyřpohledový náčrt s umístěním popisek.

Výlisky působí na první pohled čistěji a rytí je hlubší a ostřejší. Rámečky jsou „univerzální“, čili najdeme zde díly pro Ib, IIb , Vb a dokonce i pro IV- markantní je to na pravé polovině trupu v oblasti bočního krytu motoru – obsahuje totiž znázornění kapky coffmanova spouštěče (pro Mk.IIa, Mk.IIb a IV) a dlouhý nasávací kanálek vzduchu ke kompresoru přetlakování kabiny (platné pro verzi Mk IV).

Stavebnice dokonce obsahuje i díly, které nevyužijeme při stavbě žádného z přebalovaných modelů – tropický filtr Vokes, díly na zkrácená křídla a kola podvozku s krytem vylehčovacích otvorů. Toto jasně ukazuje, že se můžeme těšit minimálně na dva další přebaly- F Mk.Vb trop a LF.Mk Vb.

Zkušenější modeláři s příslušnými podklady  a obtisky si tyto verze mohou ze stavebnice postavit rovnou, ti ostatní si alespoň trošku obohatí domácí vrakoviště.

Nutno ale hned v této souvislosti podotknout, že návod upozorňuje, které díly nepoužít a co a jak upravit. Proto se zde více než obvykle vyplatí návod sledovat.

Vzhledem k tomu, že jsou ve všech přebalech identické rámečky s výlisky, shrnu nyní celkový dojem a na případné rozdíly  upozorním zvášť u každé jednotlivé verze.

Tvarová a obrysová přesnost všech přebalů je na velmi dobré úrovni. Na dílech je patrný posun v kvalitě – např. sedadlo pilota je věrohodněji ztvárněné a hlavně postrádá onen ošklivý „otřep“ sedáku, který byl oprávněně kritizován u předchozích stavebnic (Mk.I early, late, Mk II, Mk IILR, PR.IG).

Rychloupínáky na krytu motoru jsou velmi pěkně znározněny na drobnou „kružnicí“ – co však je výhoda na krytu motoru se rychle změní v nevýhodu na horní pravé půlce křídla.

Zde je  spára táhoucí se paralelně s linkou označující hrany krytu zbraňové šachty.

Její odstranění bude trochu obtížné, protože rychlošrouby jsou naznačeny vyrážecím nástrojem kruhového průřezu velmi malého průměru (čili nejsou to jen „díry“ ale „kružnice“). Pokud se nám tudíž nepodaří najít  vhodný nástroj se stejným otiskem (napadá mne jedině jehla „insulinka“) tak budeme muset buď opatrně zakápnout spárku vteřinovým lepidlem, anebo přetmelit a přenýtovat všechny rychloupínáky na křídle. Je na modeláři, jak si zde poradí, v každém případě je to zbytečná a nepřiliš snadno odstranitelná  vada stavebnice.

Při pozorné prohlídce křídla nalezeme stopy po krytech „A“ křídla, ze kterého pravděpodobně mástrař vycházel Například zde na spodní straně křídla "přebývají" nýty.

Pravá horní strana křidélka nese stopy po "ujetí" rydla mástraři ,  linka   odklopného krytu na horní „bouli“ nábojového bubnu je téměř zcela zalitá plastem.

Na vnitřní straně bočních stěn kokpitu je pěkně znázorněna jeho konstrukce vč. ovládacích prvků - více než dostatečné pro stavbu modelu se "zavřeným překrytem". Tak jako snad v každé stavebnici libovolného výrobce i zde najdeme díly vysloveně povedené (např. kola podvozku a kryty) a díly poněkud „odpudivějšího“ vzezření (např. vstup vzduchu ke karburátoru).

Co mi však není vůbec jasné, je to že výrobce zcela opomenul znázornit zaměřovač a ani v návodu není zmínka o potřebě jej dodělat stylem „samodomo“. Pokud si někdo netroufá jej vyrábět "od nuly", nebo si hodlá ušetřit práci, může použít resinový odlitek od firmy Quickboost, kat.č. 72069.

U většiny dílů nás čeká jejich začišťování před použitím, ale to je daň použité technologii. I přesto se domnívám, že s nimi budeme mít menší práci, než v předchozích stavebnicích.

Kabinky jsou vylisovány z čirého plastu, který  bohužel není tak průhledný, jak je ve stavebnicích z poslední doby zvykem. Hyzdí je drobné škrábanečky, rámování se místy ztráci či je nezřetelné. Celkově průhledné díly hodnotím jako podprůměrné.

Tzv. „PE parts“ zastupuje maličký plíšek obsahující sloupek antény, zpětné zrcátko a velmi zjednodušenou imitaci protiledové „síťky“ před nasávací kanálek vzduchu ke karburátoru.

Slovo „síťka“ je v uvozovkách správně, protože ve skutečnosti leptaný díl žádnou stiťku neobsahuje (ač ji skutečné stroje měli) a je de facto reprezentován pouze „rámem“.  Že lze vyleptat přijatelnou měřítkovou síťku dokazuje zaniklá firma Griffon či nově objevivší se firma Marabu.

Zkušební sesazení křídla potvrdilo, že byla odstraněna nectnost schodu na spodní straně křídla v oblasti křidélek z předchozí formy – nyní nám poloviny křídel lícují přesně. Jedinou nutností je odstranit vyhazovač na vnitřní straně horních polovin křídla.

Taktéž stabilizátory již do VOP zasahují podstatně méně, cca 0,5mm a nebude problém je o tuto hodnotu posunout dopředu.

Při sesazení křídla s tupem se objevily až 1mm mezery ve spojích křídlo/trup. Vzhledem k tomu, že jsem model pouze sestavil na sucho bez vložení přepážek cockpitu a pořádného začištění dílů, je možné, že se nakonec tyto spáry zmenší na přijatelnější míru.  Pravděpodobně ale stejně budeme poněkud tmelit, ovšem jak moc ukáže až stavba. Podobná situace je na spodní straně přechodu křídlo/trup,  kde po zkusmém sesazení vznikla spárka po celém obvodu spodního dílu. Trup lze ovšem v této partii lehce tvarovat, tak možná pomůže vteřinové lepidlo a pečlivá práce.

Tvarová a obrysová shoda s předlohou

Spitfire Mk Ib

Krabička je zdobená akční kresbou Spitfiru Ib v útoku na svaz He-111. Malíř zde učinil drobnou chybku a nakreslil chladič oleje pod levým křídlem s kruhovým vstupem – toto je však znak verzí  Mk.V a VI.

Podobně jako předchozí rané verze Spitfirů, je na tom i tato stavebnice s přesností na velmi dobré  úrovni – drobné chybičky můžeme najít ve tvaru vrtule de Haviland a jejího krátkého kuželu (zde si myslím, že příslušný díl ze „staré“, ještě pozitivně ryté stavebnice Spitfiru Ia od firmy Airfix je zatím, z hlediska tvarové shody, nepřekonán) nebo např. ve tvaru výfuků.Valná většina Spitfirů I měla výfuky se třemi hladkými vývody (ve stavebnici je jakýsi „odskok“), pozdější série byly vybaveny výfuky typu „fishtail“.


(zdroj fotek zde.)

Vzhledem k tomu, že dekálový aršík nabízí zbarvení dvou strojů vybavených zprvopočátku pouze kanony, pátral jsem v podkladech i na internetu, zdali je známo, jak vypadalo křídlo vyzbrojené pouze dvěma kanony. Bohužel, jediná známá fotka stroje L1007 nám do této otázky nevnese jasné světlo. Kontaktoval jsem tedy výrobce s dotazem, z jakých podkladů při tvorbě masteru čerpal. Bylo mi odpovězeno, že podklady má dílem od p. Humphreyse, britské spitfirologické kapacity a také od naší, české kapacity ve stejném oboru (na niž byl mimochodem zmíněným Britem odkázán) Z.Hurta.

Na základě výzkumu těchto pánů vyplývá, že rané Spitfiry, vyzbrojené pouze dvěma kanony, nesly kapkovité výdutě na horní i spodní polovině křídla stejného tvaru, úzké symetrické dlouhé kapky (pro spodní stranu křídel ji stavebnice nabízí, vzhledem ke výše uvedené „univerzálnosti“ výlisků jako dolepovací). Rovněž byly s velkou pravděpodobností zachovány šachty pro vnější kulomety i s jejich kryt, pouze výstřelné otvory byly zaplechovány. Nejasnost panuje ohledně spodního krytu zbraňové šachty pro druhý kulomet v pořadí od trupu. Na výkresu z publikace p. Hurta „Supermarine Spitfire Mk.I-II“ na straně 54 je zakreslen (bez otvoru pro vypadávání prázdných nábojnic), ale křídlo ve stavebnici jej znázorněn nemá.

Rozhodnutí, zda jej narýt, či model ponechat bez něj tak záleží na každém modeláři.

Křídla pozdějších Spitfirů Ib, ve výzbrojové konfiguraci 2x20mm kanony + 4x7,7mm kulomety měly, díky překonstruovanému podavači nábojů do kanonu, spodní výduť ve tvaru mělčí, širší kapky –viz letová fotka stroje R6923 QJ-S. (zdroj zde) podobného tvaru (ale ne stejného !!) jako Spitfire Vb.

Musím zde ale zmínit další zbytečnou chybu stavebnice, kterou je špatný tvar olejového chladiče a zejména jeho vstupu. Tento má kruhový průřez, který je sice správný pro verze Vb a VI, nikoli však Ib a IIb (které měly chadič nižší, se vstupem  půlkruhového průřezu).

(zdroj fotek zde)

Náprava však bude poměrně jednoduchá – chladič doporučuji lehce zbrousit a dvěma svislými řezy v základně dolepovacího „čela“ chladiče, dílu č.22, odříznout část kružnice  a dobrousit tak, aby vznikl půlkruh.

Co mě ale na tomto přebalu (společně s IIb) nejvíce vadí je velká „díra“ (jinak už se to snad ani nazvat nedá) mezi čelním štítkem kabinky a trupem.

Návod sice na nutnost tmelení v tomto místě upozorňuje, ale přijde mi to jako pěkně nešťastné řešení. Výrobce si ušetřil práci s výrobou dvou rozdílných trupů (z důvodu odlišných čelních štítků Spitfirů I a II versus Vb a VI), ovšem nám modelářům ji přidal.

Namísto trápení s propadajícím se klasickým tmelem doporučuji použít buď dvousložkový, anebo nalepené větší vlákno na výřez v trupu a zabrousit (ten druhý postup hodlám ve stavbě použít).

flickr.com

Spitfire Mk IIb

Tuto verzi najdeme v krabičce s malůvkou, mající představovat Spitfire IIb Sgt. J. Ptáčka v útoku na ozbrojený člun během hlídky 12.7.1941.

Přesnost stavebnice v tomto přebalu je opět na vysoké úrovni, podobně jako předchozí přebal.

Bohužel, díky univerzálnosti  rámečku jsou zde i chyby – dle návodu máme použít vrtuli de Havilland se „špičatým“ kuželem, ovšem „dvojky“ používaly ve valné většině vrtuli Rotol s raným tvarem listů a „tupým“ vrtulovým kuželem. Modeláře stavějící kit ve zbarvení, jež nabízí obtiskový aršík, však toto nemusí trápit. Výrobce si dal tu práci a vybral stroje, jež létaly s původní vrtulí de Havilland a příslušným vrtulovým kuželem. Kapku, kryjící pyrospouštěč ponecháme, a obrousíme vstupní kanálek vzduchu ke kompresoru, patřící verzi Mk.VI. Další nepřesností návodu, je instrukce pro odbroušení vylisovaných „boulí“ na spodní straně křídla a použití úzkých kapek. Toto ale platí pouze pro verzi Mk.I s výzbrojí 2x20mm kanony. „Dvojky“ již měly, podobně jako verze Ib, křídlo s překonstruovaným podavačem nábojů do kanonu, který zespodu kryla široká, symetrická kapka, doplněná na vnější straně malou „bouličkou“.

I v případě, že ponecháme původně vylisovanou bouli, nebude to příliš odpovídat předloze. Tyto boule jsou totiž o cca 1,5mm širší (jejich vnitřní okraj by měl zasahovat cca do poloviny krytů přistávacích světlometu umístěného nad nimi) a chybí i výše zmiňovaná boulička – správný tvar: viz odkaz na letovou fotku Spitfiru QJ-S výše.

O olejovém chladiči a lícování kabinky s trupem platí to samé, co jsem již zmiňoval u předchozí verze v textu výše.

thescale.info
aviation.technomuses.ca

Spitfire Mk Vb

Stavebnice Spitfiru verze „pět“ se ukrývá v krabičce s poněkud netradičním zobrazením letíciho pruhovaného spitu sledovaného pohledem z neidentifikovatelného dvoumotorového letounu (na polském modelářském webu běží sázky, je-li to Bf-110 či He-111J).

Tento přebal je dle mého názoru nejpovedenější. Díky jiné kabince, představující pozdější typ překrytu, nám odpadne tmelení „díry“ pod čelním štítkem. Vlastní čelní štítek je sice o půl milimetříku širší a postrádá charakteristický rám, což je bohužel poměrně znatelné - ale dá se s tím žít.

Ortodoxní  milovník Spitfirů může, po pečlivém přizpůsobení konturám trupu, jako alternativu použít některý z nabízených acetátových překrytů (Pavla, Rob Taurus). Kabinka sama je vylisována z méně průhledného čirého plastu a celkově je to velká slabina této i předchozích stavebnic.

V rámečku najdeme i vrtulový kužel delšího, špičatého tvaru a vrtuli rotol s pozdějším tvarem listů s rozšířením u  jejich základny, obé poměrně věrného tvaru a rozměrů.

Díly výfuků, se správně naznačeným rozšířením (i když poněkud diskutabilního tvaru) mají nedolitý "odvod" teplého vzduchu k vyhřívání zbraní v křídle.

Pokud jsme ochotni něco investovat, můžeme je směle nahradit odlitky věrohodnějšího tvau od firmy Quickboost, kat.č.72148.

Bohužel, tvar boulí na spodní straně křídla ani v tomto případě není 100% tvaru, ale je lepší než v předchozím případě. Správný tvar je nesymetrický, viz obrázek zde.


Zkušený modelář se jej může pokusit upravit obroušením.
Tvar vstupu vzduchu olejového chladiče je tentokrát v pořádku.

Spitfire Mk VI

„Šestka“ je obsahem přebalu s kresbou pilota a mechanika , sedících v pohotovosti (či jen relaxujících?)  u své mašiny.

Výškový Spit  je na tom s přesností velmi dobře. V plné míře platí vše popsané k „pětce“.

Výrobce si však ulehčil trošku práci a tudíž budeme muset vyrobit „plnou“ přepážku vymezující/utěsňující kokpit v úrovni konce jeho zadního překrytu.

Vyplatí se postupovat podle návodu, neboť správně upozorňuje na nutnost zatmelení vstupních dvířek a kolejniček posuvného překrytu (u této verze byl nasazovací).

Na některých fotkách jsou vidět i zpevňující pásky rámování zadního překrytu po bocích zhruba v polovině jeho výšky. Protože se mi nepovedlo najít fotografie předlohy pro obtiskové varianty, nemohu s jistotou říci, je-li to chyba či nikoliv. Pravá boční část čelního štítku postrádá charakteristický „dehermetizační panel“ – zevnitř otevírací „okénku“ tvaru trojúhelníku se zaoblenými konci. Bohužel není ani v obtiscích, takže máme pouze dvě možnosti –vynechat jej a nebo se pokusit jej opatrně narýt.

Čeká nás i troška „chirurgie“ v podobě odříznutí původních konc.oblouků a jejich nahrazením „špičatými“. Tyto však pohříchu postrádají jakékoli rytí mimo poněkud hrubého naznačení polohových světel.

Výrobce přikládá pouze vrtuli Rotol s širokou základnou, některé „čtyřky“ však měli i listy se zúženou základnou.

Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo nalézt fotografie strojů, jež je možné s využitím přiložených obtisků postavit, nelze přesně určit, který typ vrtule nosily. V tomto bodě věřím výrobci.

spitfire.dk
luchtoorlog.be

Kamuflážní schémata

Spitfire Mk.Ib:

  1. Spitfire Mk.Ib X4272  QJ-D, s výzbrojí kanony a kulomety, ve standardní hnědozelené kamufláži horní ploch. Spodní plochy v barvě sky s černou levou polovinou křídla.Vrtulový kužel a identifikační pruh před ocasními plochami v barvě sky blue.
    Kokarda se žlutým lemem, značená v obtiskovém aršíku  jako č.4, kterou návod doporučuje použít, má špatnou šíři žlutého mezikruží – je příliš široké, podobně jako na trupovém znaku. Na malůvce na spodní straně krabičky je ovšem namalována kokarda se správným úzkým žlutým lemem.
  2. Spitfire Mk.Ib  R6908 QJ-F. 92. peruť RAF, pilot F/Lt. Brian Kingcome. Stroj se stejnou kamufláží jako předchozí, vrtulový kužel a identifikační pruh před ocasními plochami v barvě sky. Kokardy na spodní ploše křídel mají větší rozměry. Podle některých zdrojů je ale tento letoun v zobrazené podobě již verze Mk Vb.
  3. Spiftire Mk Ib R6776 QV-H, 19.peruť RAF, červen-září 1940, ve standardní hnědozeleném zbarvení se spodními plochy s barvě sky  – asi nejzajímavější volba tohoto přebalu, znázorňující jeden z prvních kanonových Spitfirů. Model tohoto stroje můžeme postavit jak v podobě z června – července 1940, kdy byl vyzbrojen pouze dvěma 20mm kanony či již po přezbrojení novým křídlem s dvěma kanony a čtyřmi kulomety (srpen–září 1940).
    Na tomto stroji sestřelil F/Sgt George „Grumpy“ Unwin jeden Bf 110 jistě a další pravděpodobně dne 16.8.1940. Další „třetinu“ téhož stroje sestřelil společně se dvěma perutními kolegy 3.9.1940.
    Na tomto spitu se také „svezl“ velitel 310. peruti, S/Ldr Alexander Hess, a to 2. srpna 1940 Stal se tak vůbec prvním Čechem, jenž pilotoval Spitfire. Šlo o cvičný let seznamovacího charakteru.

Obisky,vyjma výše zminěné chyby, jsou průměrné kvality – barvy jsou věrné, ale sériová čísla poškozená (zejména poslední dvě číslice u seriálu R6776 jsou místy nedotisklé). Navíc, u trupových kokard a některých písmen není stejná velikost podkladových bílých kružnic a písmen, což nám  po nanesení vytvoří nepravidelný tmavý lem.

Druhý aršík obsahuje kompletní popisky a navíc obtisk znázorňující oválné „okénko“ posuvného překrytu kabiny.

Spitfire Mk IIb

  1. Spitfire IIb P8332 „Soebang“ ZD-L 222.peruť RAF, Manston 1941. Letoun ve standardní hnědo-zelené camo se spodními plochami sky. Vrtulový kužel a identif.pruh před ocasními plochami v barvě sky blue (dle fotek možno i sky).Na spodní straně krabičky je chybně nakreslen pozdější typ čelního štítku, správně tento stroj nosil raný typ s vysouplým pancéřovým sklem. Vrtule de Havilland s raným špičatým kuželem. „Osobní“ stroj  F/O J.H.Burgesse, 11.6.1941 s ním vykonal zkušební let ve výšce téměř 11 km. Na tomto letounu vykonal několik letů i  čech sgt. R.Ptáček.
    friends-amis.org
    warbirdregistry.org
  2. Spitfire IIb P8385 „Impregnable“ RF-A od 303. perutě RAF, Norhtolt 1941, pilot F/O Jan Zumbach (dle jiných pramenů tento stroj často „sedlal“ P/O Ferić).  Letoun ve standardní hnědo-zelené camo se spodními plochami sky. Vrtulový kužel a identif.pruh před ocasními plochemi v barvě sky. Znak 303.sq pod čelním štítkem, na pravé straně na kapotě motoru kresba hlavy psa (Pluto?) sledující, dle některých pramenů,  kouřící letoun (tento však na obtiskovém aršíku není, pouze jakýsi náznak „kouře“ Vzhledem k nedostatku fotografických důkazů netvrdím, že je to chyba). Tento stroj nosil raný typ čelního štítku s vystouplým pancéřovým sklem a  vrtuli de Havilland s raným špičatým kuželem. (Kresba na spodní straně krabičky je chybná.)
    aircrewremembrancesociety.com
  3. Spitfire IIb P8646 „Rochdale and district“ YQ-F, 616.sq RAF, Kirton in Lindsey, konec roku 1941, pilot P/O Alan Hodgkinson. Letoun v kamufláži „Day fighter“ (oceánově šedá/zelená na horních plochách, střední mořská šeď na spodních). Vrtulový kužel a identif. pruh před ocasními plochami v barvě sky.

Obtisky nemají žádnou faktickou vadu, jsou průměrné kvality a platí o nich to samé, co v předchozím případě.

Spitfire Mk Vb

  1. Spitfire Vb EP464, NN-E, 310. peruť RAF, Exeter, červenec 1942. Stoj nesl bílý vrt.kužel, bíle identifikační pruhy na přídi a VOP (pozor, platné pouze pro období přípavy operace Rutter, čili cca 1.-3.7.1942, nikoli pro operaci Jubilee, což je častý omyl) doplněné pruhem barvy sky před ocasními plochami.
    Na tomhle stroji poškodil F/Lt.Kymlička nad Dieppe 19.8.1942 jeden Dornier Do-217
  2. Spitfire Vb, JU-H, 111. peruť RAF, Debden 1941, pilot F/Sgt. Peter Dumford.
    Stroj určený pro noční stíhání v celočerné kamufláži. Zde je v kresbě na zadní straně krabičky chyba – malíř stroj namaloval s vrtulí Rotol a delším, špičatým kuželem (použit tytéž díly nás instruuje i návod). Fotografie však (např. v polských publikacích od AJ pressu, díl třetí a čtvrtý) tento stroj zobrazují s vrtulí de Haviland a krátkým špičatým kuželem aka Spitfire I. Stavebnice však díky své univerzálnosti obsahuje i tyto položky, tudíž postavit model tohoto stroje nám nebude činit sebemenší problémy.
  3. Spitfire Vb AB790 , J-AK, W/Cdr John A. Kent ,červenec 1941.
    Letoun v hnědozelené kamufláži se spodními plochami v barvě Sky. Vrtulový kužel a identif.pruh před ocasními plochami taktéž v barvě sky. Vlaječka velitele wingu pod čelním štítkem na obou stranách, na levé straně znak v podobě zeleného javorového listu s bílou polskou orlicí uprostřed

ipmsdeutschland.de

Obtisky jsou průměrné kvality bez faktických chyb.

Spitfire Mk VI

  1. Spitfire VI BR255, YQ-U, 616.peruť RAF, pilot P/O C.B.Brown, Kingscliffe, květen 1942. Letoun v „day fighter“ kamufláži (šedo-zelené pole na horních plochách, spodní středně šedé). Vrtulový kužel a identif.pruh před ocasními plochami v barvě sky.
    Na tomto stroji byl při útoku na Do-217 ze zadní polosféry zraněn palbou zadního střelce P/O C. Brown. Střepiny z perspexu mu pořezaly jedno oko do té míry, že nebylo možné mu jej zachránit. Navzdory tomu se P/O Brown  po čase vrátil k létání a působil dokonce jako zkušební pilot.
  2. Spitfire VI BS141, RY-E, 313. čs. peruť RAF, Peterhead, Skotsko 1943. Letoun v „day fighter“ kamufláži (šedo-zelené pole na horních plochách, spodní středně šedé). Vrtulový kužel a identif.pruh před ocasními plochami v barvě sky. Na levé straně trupu pod čelním štítkem čs.kokarda.
  3. Spitfire VI BS141, NN-B, 310.čs.peruť RAF,Castletown,Skotsko, září 1943.
    Letoun ve stejné kamufláži, jako předchozí.

Obtisky jsou průměrné kvality, podkladová bílá u kódových písmen je užší než barva "sky", což nám po nanesení na model vytvoří tmavý "lem".

Závěr

Výše recenzované stavebnice jsou short-runy se vším všudy, a s tímto musíme již při jejich nákupu počítat. Je jasné,že ortodoxní  vyznavači Tamigaw a jiných klik-klaků nad těmito modely ohrnou nos. Avšak modelář, jenž upřednostňuje přesnost před snadnou sestavitelností  alespoň po jedné z  těchto stavebnic pravděpodobně sáhne.

Koneckonců, mimo modelu Spitfiru Vb, to jsou jediné stavebnice Spitfirů verze Ib, IIb a VI, z nichž po vynaložení  jistého úsilí  vytvoříme přesnou a věrnou zmenšeninu velkého vzoru.

Olda Homola

Redakce ModelWebu děkuje firmě AZ model za vzorky k recenzi.

Rubrika AZ model, Letadla - 1:72, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.