27.6.2011 Daniel "Skřivan" Křivánek - 8 154 přečtení

Jako červnovou novinku si pro nás u Eduardů připravili limitovanou edici Focke Wulfů létajících u JG 54 od roku 1943 do roku 1945.

Zelená srdce od Edíků ve čtvrtce

Daniel "Skřivan" Křivánek

Model: Fw 190A JG-54 Grünherz - DUAL COMBO!
Výrobce: Eduard
Materiál: plast, lepty
Měřítko: 1/48
Kat. číslo: 1155

Trocha historie

Jagdgeschwader 54 „Grünherz“ (zkr.: JG 54) byla stíhací eskadra německé Luftwaffe za druhé světové války. Tato eskadra se se svými více než 9600 vítěznými sestřely stala po JG 52 druhou nejúspěšnější stíhací eskadrou všech dob. Nasazena byla v bojích nad Lamanšským průlivem, jihem Velké Británie, v bitvě o Francii a dále pak na východní frontě. Jejími členy byla například stíhací esa Walter Nowotny, Otto Kittel nebo Hannes Trautloft.

Po prvotních úspěších nad Lamanšským průlivem v létě 1940 byla eskadra v rámci příprav na plánovanou operaci Barbarossa přesunuta k hranicím Sovětského svazu. Eskadra byla v prvotních fázích války na východě vyzbrojena stíhačkami Messerschmitt Bf 109F, později to byly stroje Focke-Wulf Fw-190.

JG 54 byla známa také pro nestandardní kamuflážní nátěry na svých letadlech. Během bojů o Leningrad mezi lety 1941–1942 například používala černozelený/tmavozelený nástřik draku letadla se žlutými pruhy na spodní straně křídel. Eskadra existovala mezi lety 1939–1945.

Velitelé eskadry:

• Major Martin Mettig; 2. únor 1940 – 25. srpen 1940
• Oberst Hannes Trautloft; 25. srpen 1940 – 5. červen 1943
• Major Hubertus von Bonin; 6. červen 1943 –to 15. prosinec 1943
• Oberstleutnant Anton Mader; 28. leden 1944 – září 1944
• Oberst Dietrich Hrabak; 1. říjen 1944 – 8. květen 1945

Zdroj: cs.wikipedia.org

Kdo se chce o JG 54 dozvědět víc, může si pořídit knížky: Stíhací eskadra JG54 a Stíhací eskadra JG54 v obrazech.

Stavebnice

Po otevření rozměrné krabice s krásnou kresbou dvou stodevadesátek budeme překvapeni,  jak je krabice doslova nabitá už dobře známými rámečky. Těch je neuvěřitelných 17 plus dva čiré. Dále krabice obsahuje dvě planžety leptů, masky a jak je u limitované edice zvykem i nějaký dáreček a tady je to odznáček zeleného srdce. Stavební návod o dvacetičtyřech stranách je samozřejmostí.

Pojďme se podrobně podívat které rámečky stavebnice vlastně obsahuje:

• 8170 L 2x
• 0718 I 2x
• 8170 H 2x
• 8170 C
• 8170 A 2x
• 8170 J 2x
• 8170 K 2x
• 0718 E
• 0718 D
• 8170 G
• 8170 F
• rámeček s čirými díly 2x

Tolik rámečků je dáno tím, jak už název napovídá, že si ze stavebnice můžeme postavit dva modely a zde je to zajímavější ještě o to, že si můžeme vybrat ze tří strojů a to A-5, A-6 a A-8, což si myslím, že je suprové. Ovšem modelář bude zažívat asi děsná muka, jaký vzor si vybrat.

Na výliscích jsem našel minimum otřepů a posunutí dělící roviny.  Největší otřep jsem našel na dílu 8170 K a to na válcích motoru, zato na hlavních podvozkových nohách bude stačit srazit hranu skalpelem a neměl by být problém.  Další nepatrné přesazení formy je patrné u ventilátoru mezi lopatkami. Jinak jsou všechny díly čisté a bez větších a viditelných kazů.

Čiré díly jsou odstříknuté čistě jsou bez škrábanců a dostatečně tenké.

Lepty máme obsažené ve dvou planžetách. První je barevná a obsahuje upínací pásy, přístrojovou desku a boční pulty. Druhá planžeta je bezbarvá a jsou na ní pedály, antény a různé krytky.

Samozřejmostí u tohoto typu stavebnice jsou i masky k zamaskování kabinky a disků kol při stříkání - taky dvojmo

Obtiskový aršík je tentokráte z domácí dílny Eduardů a obsahuje 4 archy. První a největší je černobílý a obsahuje trámové kříže, spirály na vrtulový kužel a černá čísla. Druhý menší je barevný a obsahuje veškeré barevné označení. Třetí aršík je vlastně zdvojený a obsahuje popisky pro oba stroje.

Kamufláže

A co nám tedy stavebnice nabízí za zajímavé modely. Jak už bylo řečeno můžeme si postavit dva modely třech typů a k tomu máme k dispozici 10 schémat a řekl bych, že jedno zajímavější jak druhé. Nebudu se tu zabývat správností kamufláží. V tomto ohledu jsou jistě zkušenější badatelé a předpokládám, že výrobce má všechno náležitě podchycené.  Textové popisy a bokorysy jsou převzaté ze stránek Eduardů.

1. Fw 190A-5, W.Nr. 1501, 1./JG 54, Oblt. Walter Nowotny, Krasnogvardějská oblast, Rusko, srpen 1943
   Zeleně kamuflovaný Focke-Wulf s označením „bílá 4“ a kresbou kozla s nápisem Rammbock používal v létě 1943 velitel 1. Staffel I./JG 54, nositel Rytířského kříže, Oblt. Walter Nowotny. V tu dobu třiadvacetiletý „Nowi“, rodák z česko-rakouského pohraničí, byl jednou z nejvýraznějších osobností JG 54 na východní frontě a německé Luftwaffe obecně. Zahynul 8. listopadu 1944 jako velitel první stíhací jednotky Luftwaffe používající proudové Me 262. Až do jeho smrti mu bylo uznáno 258 vzdušných vítězství. Naprostou většinu z nich dosáhl na východní frontě, v řadách JG 54. Kamufláž zobrazeného letounu tvořila dvojice blíže nespecifikovaných odstínů zelené barvy, z nichž jedna byla pravděpodobně RLM 70 a druhá namíchaným odstínem téže. Tato zeleno-zelená kamufláž byla nastříkána v nepravidelných polích přes původní kamufláž RLM 74/75/76, která z části prosvítala přes nový nátěr a ze které zůstaly nezměněny barvy spodních ploch, s přechodem do boků trupu. Hojně aplikované žluté doplňky, standardní pro danou oblast a období, svědčí o nutnosti co nejvíce odlišit letoun od obvykle zeleně zbarvených strojů protivníka.  Nápis „Rammbock“ na levé straně trupu pod kabinou lze přeložit jako prozaické kozel, či beran. V německy mluvících zemích však tento termín znamená také (zjednodušeně řečeno), „samec s výraznými plemennými schopnostmi“. Křídelní výzbroj letounu sestávala pouze ze dvou kanonů MG 151/20, vnější pozice pro kanony MG/FF byly zaslepeny.
2. Fw 190A-5, Oblt. Max Stotz, 5./JG 54, Rusko, jaro 1943
   Rekonstrukce podoby tohoto stroje je datována do období mezi zimou a létem 1943, kdy Focke-Wulfy ze stavu JG 54 procházely častými úpravami kamufláží, které jen málokdy odpovídaly předpisovým standardům. Černá 5 Oblt. Maxe Stotze je kamuflována podobně jako v této stavebnici popisovaný Fw 190A-5 „Rammbock“ (schéma A), tedy dvěma tónytmavozelené barvy, přes původní schéma RLM 74/75/76. To u zobrazeného letounu zůstalo nepřestříkáno např. v okolí svastiky nebo W.Nr. na vrcholu kýlovky. Velkou neznámou zůstává aplikace emblémů JG 54 a její II. Gruppe na trupu, resp. přídě stroje. Ačkoli na velkém množství rekonstrukcí podoby tohoto stroje tyto emblémy najdete, lze říci, že jejich přítomnost na tomto letounu nemá žádné seriózní opodstatnění. Nejsou ani doloženy fotograficky, ani se neobjevují u jiných zdokumentovaných letounů II./JG 54 z uvedeného období. Lze tedy předpokládat, že tyto emblémy se na zobrazeném letounu nikdy neobjevily. Pokud by přece aplikovány byly, pak by srdce bylo namalováno z obou stran trupu pod kabinou a stejně tak znak II./JG 54 z obou stran přídě. Emblém II./JG 54 - „lev Aspernský“ (Löwe von Aspern) by byl namalován tak, aby hlava lva hleděla vždy ve směru letu. Ačkoli pokládáme existenci emblémů na tomto letounu za zakořeněný mýtus, zařadili jsme je na obtiskový arch. Při jejich aplikaci na model pomůže malá kresba alternativní podoby přídě stroje.
   Pilot tohoto stroje, Oblt. Max Stotz, dosáhl při více než 700 bojových letech 189 vzdušných vítězství a byl vyznamenán Rytířským křížem s dubovou ratolestí. Je dosud nezvěstný po boji nad okolím ruského Vitebsku dne 19. srpna 1943.
3. Fw 190A-5, I./JG 54 (Jabo), Rusko, léto 1943
   Stroj je zobrazený v podobě, v jaké sloužil u I./JG 54 jako stíhací bombardér, tedy byl používán především k útokům na pozemní cíle. Tímto způsobem stíhací jednotky často nouzově řešily podporu pozemních vojsk. Méně často však byly v rámci stíhacích jednotek vyčleněny celky, které by roli Jabo (Jagd-Bomber) převzaly jako svou prioritní úlohu. Příkladem mohou být části I./JG 54 na přelomu léta a podzimu 1943, o čemž svědčí i přeznačení stroje z číselného na písmenný volací znak. Bílá barva písmene „K“ by měla řadit letoun do 1. Staffel. Kamufláž tvořily, stejně jako u předchozích nabízených strojů, dva odstíny zelené barvy, aplikované na horních plochách přes původní RLM 74/75/76. V zeleno-zelené kamufláži převažuje barva RLM 70, což dává konečné podobě téměř jednolitý, velmi tmavý kabát Vcelku neobvykle pro dané období se na stroji objevuje bílá spirála na vrtulovém kuželu. Pozornosti neujde ani nestandardní protažení žluté barvy ze spodních krytů motoru až na olejový chladič a olejovou nádrž. Neobvyklé je i provedení křížů na trupu i zespod křídla bez černého lemu. Toto změněné výsostné označení bylo evidentně aplikováno nově na zelený nátěr.
4. Fw 190A-6 W.Nr. 550885, Lt. Hans Dortenmann, 2./JG 54, Rusko, únor 1944
   V této stavebnici nabízíme dva stroje Hanse Dortenmanna. Tento Focke-Wulf byl pro zimní období v 1943-1944 opatřen bílým smývatelným nátěrem přes původní kamufláž RLM 74/75/76, která místy prosvítá. Na zobrazeném letounu Hans Dortenmann dosáhl vcelku neobvykle svého prvního potvrzeného vítězství poté, co narazil v boji v malé výšce do sovětské stíhačky, pravděpodobně pilotované kpt. Ivanem M. Astakovem ze 49. IAP, který při srážce zahynul. Tomu byla „nezaviněná“ srážka s Dortenmannem posmrtně uznána jako taran, zařadila se tak do výčtu dvanácti Astakovových samostatných vítězství a dopomohla mu k posmrtnému udělení Zlaté hvězdy hrdiny Sovětského svazu. Hans Dortenmann při srážce ztratil velkou část levé poloviny křídla. Přesto se mu podařilo nouzově přistát na břicho na základně Orscha Süd. Až do svého přesunu na západní bojiště v létě 1944 sestřelil ještě 14 sovětských letounů, včetně čtyř Iljušinů Il-2 Šturmovik.
5. Fw 190A-6, 1./JG 54, Rusko, (léto 1943)
   Nezvykle zbarvená bílá 5. Staffel JG 54 bývá přisuzována Walteru Nowotnymu, který na ní skutečně létal, ačkoli se velmi pravděpodobně nejednalo o jeho osobní stroj. Letoun je však zajímavý především svým zbarvením, neboť reprezentuje období, kdy se Focke-Wulfy JG 54 objevovaly v původní tovární kamufláži RLM 74/75/76 v kombinaci se žlutými identifikačními doplňky východní fronty. Neobvykle světlé kamuflování trupu bylo na několika místech dodatečně ztmaveno skvrnami pravděpodobně tmavozelené RLM 70. Velmi neobvykle působí i tloušťka ramen křížů na vrchní straně křídla. Jak bylo zmíněno u prvního schématu této stavebnice, Walter Nowotny patřil k nezajímavějším a nejúspěšnějším pilotům JG 54. Původně létal na Bf 109 a na Fw 190 přesedlal při přezbrojení své jednotky na tento typ. Převážné většiny svých vítězství dosáhl právě na Focke-Wulfech, často extrémními výkony: např. 9 vítězství během 13. srpna 1943, nebo dokonce 10 vítězství dne 1. září 1943 (pět z nich v intervalu 12 minut). Dne 14. října 1943 se stal prvním německým stíhačem, který překročil metu 250 vítězství. Po obdržení „briliantů“ ke svému Rytířskému kříži s dubovou ratolestí a meči byl odvolán z funkce velitele I./JG 54 a využíván pro účely propagandy, což frontovému stíhači a lovci nevyhovovalo. Dne 1. 4. 1944 mu bylo svěřeno velení výcvikové JG 101 a v září 1944 pak velení Kommanda Nowotny vyzbrojeného letouny Me 262. Tato jednotka měla za úkol vypracovat taktiku boje proudových stíhaček se spojeneckými letouny, pro Nowotnyho se však stala jeho poslední válečnou i životní štací...
6. Fw 190A-6 W.Nr. 550889, Uffz. Heribert Koller, 5./JG 54, Immola, Finsko, červen 1944
   Zajímavou variantu kamufláže složenou z barev RLM 74/75/76 nese stroj, se kterým v létě 1944 létal u 5./JG 54 Uffz. Heribert Koller. Veterán Luftwaffe, užívající si odpočinek v Německu, dosáhl během války 49 potvrzených vítězství ve více než 350 operačních letech. Třináct z nich absolvoval v období květen – červen 1944 v zobrazeném letounu. „Černá 12“ byla ztracena 18. června 1944 během přeletu z Immoly na základnu Petseri v Estonsku. během cesty narazil Uffz. Koller na osamocený Il-2 Šturmovik, útočící na tanker ve Finském zálivu, a podařilo se mu jej sestřelit. Protože však letěl sám a neměl na sestřel svědky, nebyl mu uznán (se stejným strojem dosáhl sestřel i den před tím, kdy se jeho obětí stal Jak-9). Po zbytek letu pilota sužovalo velmi nepříznivé počasí, se základnou oblačnosti sahající až na zem. Při přiblížení k letišti Malmi u Helsinek, kde mělo dojít k mezipřistání, byla viditelnost tak špatná, že nejprve málem narazil do útesu a vzápětí proletěl korunou stromu. Po obtížném vystoupání do přijatelné výšky opustil poškozený letoun na padáku. „Černá 12“ pak havarovala pouze několik set metrů od letiště. Pozůstatky stroje byly vyzdviženy v roce 2006. Trup letounu byl výrazně ztmaven, pravděpodobně tenkým, lehce transparentním nástřikem barvou RLM 74. Ta vyplňovala i jádro trupového kříže, byť v mnohem sytější podobě. Bílý vrtulový kužel nesl černou spirálu. Zajímavostí u kamufláže tohoto stroje je netypické rozmístění barevných ploch na horní straně křídla (objevující se u některých Fw 190 vyrobených v závodech AGO Oschersleben), kdy je podoba levé poloviny křídla zrcadlově převrácenou obdobou pravé poloviny. Poškození nátěru na pravém boku trupu způsobila neopatrnost mechaniků při tankování paliva.
7. Fw 190A-6, W.Nr. 550528, Maj. Erich Rudorffer, velitel II./JG 54, Immola, Finsko, léto 1944
   Osobní letoun velitele II./JG 54, Maj. Rudorffera, z léta 1944 nesl standardní kamuflážní schéma tvořené barvami RLM 74/75/76, které bylo na trupu mezi motorem a ocasními plochami značně ztmaveno, nejspíše barvou RLM 74. Taktické označení velitele Gruppe „<<“ bylo doplněno malou černou jedničkou. Barva spodní části krytu motoru se na fotografiích jeví velmi tmavá, pravděpodobně byla červená. Nelze vyloučit, že letoun měl zrcadlově zobrazené schéma horních ploch křídla, podobně, jako tomu bylo u stroje ve schématu F (černá 12, W.Nr. 550889). Výsostné znaky na spodní straně křídla nenesou obvyklé černé lemování. Černá spirála na bílém vrtulovém kuželu patři mezi typické znaky, které nesly stroje 4. a 5. Staffel JG 54 v létě 1944; případě tohoto letounu nelze vyloučit, že spirála byla červená. Tento letoun byl ztracen 15. prosince 1944, kdy v jeho kokpitu v boji s Pe-2 a Airacobrami padl Uffz. Walter Lewe. Maj. Rudorffer, držitel Rytířského kříže s dubovou ratolestí a meči, velel II./JG 54 od července 1943 do konce roku 1944. Mezi jeho uznanými 224 sestřely (podle některých zdrojů 222), dosaženými ve více než 1000 bojových letech, najdeme 58 Iljušinů Il-2 Šturmovik a nejméně 9 čtyřmotorových B-17, které přemohl na proudovém Me 262 Schwalbe již jako příslušník Stab I./JG 7. Sám byl během své bojové kariéry nejméně šestnáctkrát sestřelen, přičemž v devíti případech použil ke své záchraně padák.
8. Fw 190A-8, Lt. Hans Dortenmann, 2./JG 54, Villacoublay, Francie, červen 1944
   Druhý z letounů Hanse Dortenmanna, nabízených v této stavebnici, představuje podobu Focke-Wulfů JG 54 během působení v rámci obrany Říše (Reichsverteidigung). Se zobrazenou „červenou 1“ létal Lt. Dortenmann jako velitel 2. Staffel, dočasně začleněné pod III. Gruppe, ve Francii během léta 1944. Na konci války třiadvacetiletý pilot a nositel Rytířského kříže měl na svém kontě 38 sestřelů, kterých dosáhl ve velmi krátkém období 14 měsíců. Během své letecké kariéry bojoval proti Sovětům, Britům i Američanům. Stroj nese standardní kamufláž složenou z barev RLM 74/75/76 s bílou spirálou na vrtulovém kuželu. Kamufláž je doplněna o identifikační prvky obrany Říše (modrý pruh pro JG 54) a svislý červený pruh na zádi trupu značící příslušnost ke III. Gruppe. Červená barva pak odpovídá 2. (resp. 10.) Staffel a číslice 1 přísluší veliteli Staffel. Nápis „Hascherl 1“ pod kabinou nesl letoun pouze zleva a spolu s čertem na motorovém krytu patří k osobním symbolům pilota. Zda byl čert malován i z pravé strany, fotograficky doloženo není, nelze to však vyloučit. Znak III. Gruppe JG 54 byl na Fw 190A-8 malován na obou stranách trupu. Zjednodušená pozdější varianta trupového kříže měla v případě tohoto letounu černé středy.
9. Fw 190A-8, 9./JG 54, Villacoublay, Francie, léto 1944
   Válkou omšelá, avšak velmi pestrá „žlutá 2“ z 9. Staffel/JG 54 zastupuje období bojů se Spojenci v rámci obrany Říše v létě 1944. Kamufláž RLM 74/75/76 i spirála na vrtulovém kuželu odpovídají standardům Luftwaffe. Modrý pruh na zádi trupu představuje označení JG 54 v rámci systému obrany Říše. Příslušnost k 9. Staffel symbolizuje žluté provedení označení Gruppe a trupového čísla. Trupový kříž má jádro v barvě RLM 74. Znak III./JG 54 se nacházel na obou stranách trupu. III./JG 54 působila po přesunu ze Smolenska v únoru 1943 na západní frontě, z letišť ve Francii a Německu. Její piloti bránili dobyté území před spojeneckými stíhacími sweepy i bombardovacími akcemi. V průběhu května a června 1944 jednotka přezbrojila z Bf 109 na Fw 190, se kterými se účastnila i snah Luftwaffe a Wehrmachtu zastavit postup Spojenců po invazi v Normandii. Později se III./JG 54 podílela především na obraně Německa před nálety USAAF, většinou v bojích se spojeneckými doprovodnými stíhači. Nezřídka však její piloti útočili i proti formacím amerických bombardérů.
10. Fw 190A-8, 13./JG 54, Villacoublay, Francie, 1944-45
    Kamuflážní schéma a typ výsostného označení, dokumentované na pozdních variantách A-8, jsou aplikovány i na tento stroj ze stavu IV. Gruppe JG 54. Zvlněné rozhraní RLM 76 a tmavých barev horních ploch (RLM 74/75) je situováno poměrně vysoko a dává tak letounu velmi světlou podobu. Výsostné znaky představují nejjednodušší variantu pozdního typu křížů. Příslušnost k JG 54 lze určit pouze podle modrého pruhu na trupu, jímž byly letouny této jednotky označovány v systému obrany Říše. Bílá vlnovka pak naznačuje příslušnost ke IV. Gruppe a bílé trupové číslo pak ke 13. Staffel. IV. Gruppe JG 54 působila z letišť ve Východním Prusku a později, od září 1944 v Německu. V tu dobu jí velel Maj. Wolfgang Späte (Rytířský kříž s dubovou ratolestí, 99 sestřelů, známý především svým působením u JG 400 vyzbrojené raketovými Me 163), kterého v říjnu 1944 vystřídal Hptm. Rudolf Klemm (Rytířský kříž, 42 vítězství). IV.Gruppe byla jedinou částí JG 54, která od přezbrojení na Focke-Wulfy až do konce války používala výhradně Fw 190 verze A.

Závěr

A jaký je závěr?  Model postavit z těchto výlisků postavit jde, to dokumentuje několik hotových modelů a odkazy na stavby na ModelFóru. Stavebnici bych spíše doporučil už zkušenějším modelářům pro svoji složitost při lepení. V této limitce dostáváme velice známé výlisky letounu Focke-Wulf Fw-190A ve velice zajímavých kamuflážích a myslím, že po ní sáhne každý milovník Luftwaffe. A tento krok se Eduardům opravdu povedl. Tři typy letadel, deset kamuflážních schémat a možnost postavení dvou modelů jsou prostě famozní.

Tady jsou nějaké odkazy na stavby a hotové modely:
Stavba na ModelForu, autor - ludovik
Stavba na ModelForu, autor - Martin Š
Galerie na ModelForu, autor - Zdeno Bugáň
Galerie na ModelForu, autor - Vorvaň

A nějaké náhledy na dříve vydané krabičky:
Náhled na ModelWebu
Náhled na ModelWebu
Náhled na ModelWebu

Daniel "Skřivan" Křivánek, MK Apolo Kopřivnice
Redakce Modelwebu děkuje firmě Eduard za poskytnutí vzorku na recenzi.

Rubrika Eduard, Letadla - 1:48, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.